Výlety 2022

Odkaz na mapu výletů najdete zde

Předsilvestrovský výšlap na Mužský
30. 12. 2022

V pátek 30. prosince se uskutečnil další z našich tradičních předsilvestrovských výšlapů na Mužský, ke kterému jsou zváni zejména členové výboru či vedoucí našich akcí pro veřejnost. Bývá to vlastně takový výlet "za odměnu". Již tradičně se jeho organizace ujal Tomáš Trkola, který zvolil pro dosažení vrcholu netradiční cestu ze Žehrova. Autobusem jsme tedy v půl desáté dopoledne dojeli do zmíněné obce a odtamtud už jsme pěšky putovali kolem farmy v Arnošticích směrem k Příhrazům (jichž jsme ale nedosáhli, neboť jsme ještě před nimi uhnuli do skal po neznačené cestě). Nad Příhrazy jsme se napojili na turistickou trasu, po níž jsme došli k rozcestí Černá louže, odkud jsme začali opět stoupat nejprve po modré, posléze opět po neznačené cestě na Slivice a osadu Mužský. Již po silnici jsme se přiblížili pod nejvyšší vrchol naší části Českého ráje, který jsme zdolali zhruba v poledne. Dlužno podotknout, že nám po celou cestu přálo počasí, slunce zářilo jako o život, takže prosincový výlet připomínal spíše výlet jarní, zelené mechy se předháněly ve "svítivosti" a dostali jsme se i na místa dříve nenavštívená. Po celou dobu výletu panovala skvělá nálada, probíhaly ochutnávky cukroví i různých tekutin, vše poté završeno přípitkem na zdar našich akcí v roce 2023 na samotném vrcholu Mužský. Z něj pak směřovaly naše kroky do restaurace Na Krásné vyhlídce, kde jsme bohatě poobědvali a posilnili jsme se na sestup do Mnichova Hradiště. Prošli jsme přes Drábské světničky, zkontrolovali vyčištěné schody pod nimi (brigáda zde proběhla na konci listopadu) i nově vysázenou alej z Přestavlk do Dnebohu, do jejíž výsadby se někteří naši členové a příznivci také zapojili. Mnichovo Hradiště nás přivítalo po čtvrté hodině odpoledne již osvíceným náměstím, které nám dalo připomenout uplynuvší vánoční svátky i blížící se konec roku.

Fotogalerii naleznete zde: Předsilvestrovský výšlap na Mužský

Markéta Tomášová   

Výlet na Zásadku
3. 12. 2022

V sobotu jsme si kromě druhého kamínkovacího dne užili i prima procházku z Mnichova Hradiště na Zásadku. Jednalo se o narychlo svolanou akci seniorské sekce, které se zúčastnilo pár zájemců, jejichž počet se postupně navyšoval z počátečních 6 až na finálních 11 osob. Cesta na Zásadku byla umocněna přes noc napadnuvším sněhem, který nám procházku příjemně prozářil. Navíc jsme cestou ještě našli pár pozapomenutých kamínků, které nám udělaly radost a jichž jsme si pár nechali či je přestěhovali až na zříceninu Zásadku, kde už na nás čekal plápolající oheň. Zahřáli jsme se nejen díky ohýnku, ale také díky svařáku či buřtíkům, které jsme si opekli a jež měly takto na začátku prosince neodolatelnou chuť. S tím, jak postupně padala tma, ožila i přijímací kancelář, která nás upoutala již při našem příchodu. Osvítily ji plameny loučí i svící a "doštrachal" se do ní i pekelník na slovo vzatý. Přítomné děti se zpovídaly ze svých hříšků, předvedly svůj vyprávěcí um díky vtipům, za což obdržely pytlík dobrot, a mohly jít i na prohlídku pekla. V družném hovoru jsme u ohně setrvali až do šesti hodin, ale pak už byl čas vyrazit k domovu. Tentokrát jsme už nevolili cestu kolem lesa, ale pohodlnější cestu směrem na Podolí a pak po silnici až do Mnichova Hradiště, kde jsme se rozcházeli do svých domovů spokojení ze společně stráveného odpoledne. A mimochodem - betlém na Zásadce je kouzelný za světla i za tmy, dojděte si jej prohlédnout!

Markéta Tomášová

Železný Brod - prohlídka skleněných betlémů
23. 11. 2022

Abychom alespoň trochu nasály předvánoční atmosféru již v listopadu a po výletě do Poniklé za vánočním ozdobam, připravila jsem pro všechny příznivce výletů vlakem a procházek návštěvu minimuzea skleněných betlémů v Železném Brodě, jenž se také pojmenovává jako "skleněné město".

I když bylo pošmourné počasí, válela se mlha, stejně se nás ve čtvrtek 23. listopadu 2022 na nádraží v Mnichově Hradišti sešlo 12 osob (a tentokrát jenom samé ženy) a v Turnově přistoupila ještě jedna. Záměrně jsem vybrala rychlík, který jede přímo do Železného Brodu, bez přestupu. Pohodlně jsme se usadily a sledovaly krajinu ubíhající kolem oken. Hned za stanicí Malá Skála se objevil sníh, který krásně zdobil stromy a louky. Bylo vidět, že vlak jede do vyšší nadmořské výšky a 65metrový rozdíl v nadmořské výšce je již znát. V Železném Brodě na nás čekala moje spolužačka Hana z Jaroměře, která chodila na sklářskou průmku právě tady v Brodě a nenechala si ujít příležitost se sem podívat.

Naše kroky z nádraží směřovaly k řece Jizeře. Jizeru jsme přešly po lávce pro pěší, prohlédly jsme si vysoké paneláky kolem vody, postavené v sedmdesátých letech minulého století. Po nábřeží Obránců míru jsme došly pod kostel sv. Jakuba Většího, k němuž jsme vystoupaly strmou pěšinou. Tím jsme se dostaly do památkové zóny Železného Brodu zvané Trávníky, která byla vyhlášená roku 1995 vesnickou památkovou rezervací. Jedná se o ukázku lidové architektury typické pro Pojizeří. Přízemní roubené a zděné stavby jsou z přelomu 18. a 19. století. Na návrší jsme si prohlédly kostel i přilehlou kapli (osmiboký objekt, původně postavený jako kostnice), která nyní slouží jako kaple pro pravoslavné věřící. Obě tyto církevní památky jsou přístupné pouze v době bohoslužeb. Na tomto vrchu se nachází také fara a dřevěná zvonice a také smírčí (Melicharův) kříž ze 17. st. (zhotovil jej vysloužilý voják). Po prohlídce návrší jsme opravdu pomalu sešly po 58 namrzlých historických schodech z roku 1722 na Malé náměstí. Všimly jsme si zajímavých sklepů pod kostelem. Z informační tabule jsme vyčetly, že tyto sklepy sloužily jako skladovací prostory pro potraviny místních řemeslníků (perníkáře a pekaře). Hned na Malém náměstí se nachází historická šestiboká pískovcová kašna z roku 1828. Protože na cestách ležely zbytky zmrzlého sněhu a ledu, musely jsme jít velice opatrně. Prošly jsme tuto část památkové zóny a obdivovaly jsme staré domečky, jejich vchodové dveře, okna. Pomalu jsme došly do minimuzea betlémů. Prodejna skleněných výrobků je zároveň minimuzeum a paní prodavačka zde vystavuje svou vlastní sbírku asi 100 ks skleněných betlémů - figurkové, korálkové, malované na skle, z dutých trubic, z rytého skla, broušeného skla a také hutní betlém. Je zde vystaven i mozaikový betlém. Mohly jsme si prohlédnout nejstarší, předválečný betlém, ale i nejmodernější. Viděly jsme skutečně krásné figurky vyrobené s láskou a umem. Vstup do muzea je přes obchod, ve kterém bylo možno zakoupit různé výrobky a šperky ze skla. Paní prodavačka, velice šikovná paní, která podle výběru skleněných korálků kupujícího vyrobí jakýkoliv šperk, nám v době před Vánocemi poskytla možnost zakoupit krásný dárek pro holčičí část lidstva.

Protože byla doba oběda a prohlídka muzea byla sjednána na 13. hodinu, navštívily jsme restauraci Pod Zvonicí, kde jsme byly rychle a dobře obslouženi. A pak už honem do muzea, které se nachází na náměstí. V přízemí muzea je instalována expozice dokumentující podobu domácké výroby skla v druhé polovině 19. století, kdy skláři ve svých chalupách vyráběli komponenty skleněné bižuterie broušené na brusném stroji (klemprdě) či vinuté u stolu s petrolejovým kahanem. Součástí expozice jsou ukázky pracovních pomůcek sklářů (sklářský stůl s kahanem, stroje na výrobu a broušení korálků, nářadí) a finálních výrobků. Zde v Železném Brodě se také vyráběla černá bižuterie, ale receptura na výrobu pouze černého skla se záhadně ztratila a zatím nikdo nepřišel na to, jak toto černé sklo vyrobit bez nádechu hnědé nebo fialové barvy.

V patře se nachází expozice, která vystavuje produkci místních sklářských firem v předválečném období. V roce 1920 byla založena Státní odborná sklářsko-obchodní škola, která měla zajistit přísun kvalifikovaných pracovních sil, nejen řemeslně zručných, ale také umělecky vzdělaných. V expozici jsou vystaveny práce žáků této školy od nejstarších až po nejmodernější se zajímavou technologií.

Po prohlídce muzea, se ukázalo i sluníčko a my jsme se vydaly hlavní třídou, nejkratší cestou na nádraží, a již z dálky jsme zjistily, že pokud nepůjdeme přes pokladnu, stihneme rychlík, který nás doveze opět přímo domů bez přestupu v Turnově. Tentokrát jsme se vrátily ještě za světla a ušly jsme předem avizovaných 6 km.

Fotogalerii naleznete zde: Železný Brod

Jitka Thorovská

Za vánočními ozdobami do Poniklé
10. 10. 2022 

Za 5 let fungování mnichovohradišťského odboru KČT se ve čtvrtek 10. listopadu uskutečnil první autobusový zájezd pro seniory:

"Za vánočními ozdobami do Poniklé". Zájemců bylo více, ale do objednaného malého autobusu se vešlo pouze 23 osob. Odjížděli jsme v 9 hodin od dopravního terminálu a za mlhavého počasí dojeli po 10. hodině do vesnice Poniklá .Nejprve jsme na návsi nakoukli do krámku Nad Věcí, vzápětí jsme vstoupili do nedaleké prodejny firmy Rautis, kde nás fascinovalo množství a různorodost vánočních ozdob. Zde byla také zahájena předem objednaná exkurze do výrobny vánočních ozdob. Postupně jsme viděli, jak z tenkých skleněných trubiček vznikají foukáním nad plamenem perličky, které dále procházejí stříbřením, barvením a řezáním. Na závěr přichází na řadu montáž ozdob podle vzorků. Během exkurze jsme zjistili, že každá perlička projde minimálně šesti rukama, než se dostane na ozdobu. Vše je výlučně ruční práce a způsob foukání perliček a výroby ozdob se od svého počátku příliš nezměnil.

Po absolvování velmi poutavé 40minutové exkurze a po zhlédnutí všech procesů výroby bylo jasné, proč je cena finálních výrobků poměrně vysoká. Téměř všichni účastníci si zakoupili ozdoby buď pro sebe, nebo jako dárek.

Poniklá je jediným místem na světě, kde se dodnes zachovalo tradiční perlařské řemeslo a výroba vánočních ozdob ze skleněných perliček byla v roce 2020 zapsána na Seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.V Poniklé jsme také nemohli vynechat zajímavé soukromé Muzeum krkonošských řemesel, jehož majitelka se zapálením provádí a komentuje nashromážděné exponáty. Ve čtyřpatrovém objektu stodoly bylo možné obdivovat starobylé náčiní řemeslníků, dobové oblečení i nádobí, hračky a kočárky, galerii krajek, praní a žehlení prádla, výrobu knoflíků, dobové osvětlení, zpracování lnu a další zajímavé věci z dob našich babiček i našeho dětství.

Značně vyhladovělí jsme popojeli do nedalekého Vysokého nad Jizerou, kde jsme ještě stihli oběd v restauraci U Medvěda na náměstí Dr. K. Kramáře. Po obědě jsme navštívili Vlastivědné muzeum se sbírkou historických Krakonošů, malovaných skříní a dřevěných modelů chalup. Nejkrásnějším exponátem byl bezpochyby pohyblivý betlém Jana Metelky.

Zašli jsme také do místního Infocentra, nedaleko nás upoutalo pole s vyhlášeným vysockým červeným zelím a bránou jsme vstoupili do městských sadů, kde se otevírá krásný výhled na panorama Krkonoš s dominantním Kotlem. V Krakonošově pekařství jsme zakoupili výborné pečivo a chléb a kolem kostela sv. Kateřiny Alexandrijské a rodného domu Dr. K. Kramáře s jeho bustou jsme se vrátili na náměstí.

Zájezd byl zakončen v místní vyhlášené cukrárně a před 17. hodinou jsme všichni seděli v autobusu a již za tmy jsme odjížděli zpět do Mnichova Hradiště.

Strávili jsme sice celý den na cestách, ale z plánovaných akcí jsme opravdu nevynechali ani jednu a den byl tak naplněn novými poznatky.

Fotogalerii naleznete zde: Za vánočními ozdobami do Poniklé

Helena Pöllová 

Podzimní Smržovka
6. 11. 2022

Při návštěvě muzea v Mnichově Hradišti jsem se domluvila s Mirkou Rydvalovou, že by bylo dobré na jaře uskutečnit výlet do Smržovky u Tanvaldu. Když jsem se podívala na předpověď počasí, ta slibovala ještě několik dní docela pěkně. Takže jsme se domluvily v neděli večer, že se výlet bude konat 3. listopadu.

Ve čtvrtek ráno nás probudilo sluníčko a modré nebe. I když byl výlet všem oznámen v pondělí, ráno se nás na nádraží sešlo 23 a po zakoupení jízdenek jsme odjeli rychlíkem 8:58 hod. do Tanvaldu, kde jsme přestoupili na vlak jedoucí směr Liberec do Smržovky. V Železném Brodě přistoupila kamarádka Hana z Jaroměře, takže nás bylo 24.Naše první kroky vedly do Muzea místní historie. Mirka vyjednala prohlídku mimo návštěvní dobu. Muzeum se nachází v půdních prostorách zámečku, který si nechal v roce 1706 postavit Desfoursové jako své letní sídlo. Jsou zde vystaveny dobové předměty a fotografie dokumentující vývoj obce i život jejích občanů-sklářů, dále pak některé výrobky ze skla (knoflíky, korálky a další ozdobné předměty). V muzeu se také nachází model železničního devítiobloukového viaduktu, který je jedním z nejkrásnějších železničních viaduktů v Česku (byl postaven na konci 19. století). Po prohlídce muzea jsme navštívili již avizovanou horskou cukrárnu. Posilněni dobrou kávou a domácími zákusky jsme vystoupali k pozdně baroknímu kostelu svatého Michaela archanděla na Kostelním vrchu ve Smržovce. Je sice poměrně vzdálen od středu města, avšak zaujímá pohledově dominantní polohu a je viditelný z mnoha míst v údolí Kamenice mezi Smržovkou a Tanvaldem i ze svahů nad ním. Je zároveň největším barokním kostelem v jabloneckém okrese. Z tohoto místa jsme viděli rozhlednu Černá studnice a krásný výhled na vzdálené kopečky - Černostudniční hřbet.

Naše další kroky směřovaly zpět do centra města, odkud jsme se vydali do Tanvaldu. Mirka nás vedla uličkami tak, abychom viděli co nejvíce zajímavých výhledů na Smržovku, na kostel z jiné strany, před sebou jsme viděli rozhlednu Tanvaldský Špičák. Cestou kolem sportovní haly, základní školy a domova důchodců jsme pokračovali po cyklotrase až k řece Kamenice a došli jsme do restaurace U Dubu, kde jsme si dali pozdější oběd.

Naše cesta na nádraží v Tanvaldu vedla po modré turistické cestě kolem řeky Kamenice. Tato cesta je nově upravena a je vedená jako Naučná stezka kolem Kamenice, kde je možné se dozvědět o životě tehdejších obyvatel, o výstavbě železnice, o rozvoji průmyslu atd.

Krásnou podzimní trasou kolem řeky Kamenice jsme došli až vlakové zastávce Tanvald, a potom už jen mírným stoupáním přes horské městečko na hlavní nádraží, kde na nás již čekal rychlík, který nás v 15:47 hod. Odvezl do Mnichova Hradiště.

Pohodlně jsme se usadili, zjistili jsme, že jsme po 11kilometrové chůzi příjemně unaveni a že se kolem jedoucího vlaku už hodně šeří. Všem se výlet s Mirkou velice líbil, a již teď se těšíme na další výlet znovu do tohoto místa, protože musíme nejen po kolejích viaduktu jet, ale musíme si ho prohlédnout v celé jeho kráse a prohlédnout si další krásná místa kolem Tanvaldu.

Fotogalerii naleznete zde: Podzimní Smržovka

Jitka Thorovská

Hodkovice nad Mohelkou
23. 10. 2022

Okruh z Hodkovic nad Mohelkou přes Javorník zpět do Hodkovic přilákal v neděli 23. října devět výletníků včetně jednoho dítěte. Role vedoucí se ujala Jana Jedličková, která konec října zvolila záměrně, kvůli barevné podzimní přírodě a výhledům. Příroda se předváděla v pestrosti, leč slibované výhledy se kvůli mlze bohužel nekonaly. I tak jsme si ale užili skvělý výlet doplněný výklady o Medvědí skále i o skále Medvědici. Na Javorníku jsme naštěstí díky jeho velikosti nepřehlédli Obří sud, kde jsme se skvěle občerstvili po náročném výstupu z Hodkovic a také posilnili před následným sestupem, který nás po opuštění halloweensky vyzdobené restaurace čekal. A došlo i na sběr hub! Cesta byla liduprázdná, podzimní nálada díky mlze melancholická, ale radost z cesty i příjemné společnosti přesto zvítězila. Škoda těch neexistujících výhledů, nicméně je to alespoň důvod se na danou trasu, která měřila zhruba 10 kilometrů, opět vrátit. 

Fotogalerii naleznete zde: Hodkovice nad Mohelkou

Markéta Tomášová

Seniorský výlet z Branžeže přes lesopark Důně
19. 10. 2022

Pěkné podzimní počasí dalo podnět k návštěvě lesoparku Důně. Toto území jsme již prozkoumávali, a to v květnu 2021, kdy bylo vše v květu. Tentokrát krajina vypadala úplně jinak, sady i okolní smíšené lesy hrály všemi barvami a konečně jsme si mohli osahat, očichat a také nasbírat různé plody.

Netradičně jsme odjížděli až po obědě autobusem ve 13:20 h z Mnichova Hradiště přes Kněžmost do Branžeže. Po vystoupení z autobusu u hospůdky Na Křižovatce jsme pořídili společné foto a dopočítali se 21 turistů - tentokrát jsme měli s sebou i 4 muže! Zeleně značenou trasou jsme naše kroky směřovali k Valečovu. Podél celé cesty na nás vykukovaly různé druhy jedlých hub a nešlo je tam nechat. Na rozcestí před Bosní jsme si naordinovali malý odpočinek, čekali jsme, až nás dojdou poslední opozdilci a také jsme ochutnali drobné pečivo, které jako vždy připravuje vedoucí výletu.

Odtud už jsme po žluté trase směřovali k lesoparku Důně. Míjeli jsme různé skalní útvary, cesta klesala i mírně stoupala, příjemně hřálo slunce. Stromy zde byly obsypané jablky, hruškami, ještě se našlo i pár švestek, spadané ovoce pod stromy i na cestě, pod ořešáky se válely stovky ořechů. Ochutnávali jsme staré odrůdy jablek, nikdo neodolal, aby si jich pár nenasbíral. Stejně jich tu většina na zemi zůstane. Došli jsme až k místu, kde jsou méně známé keře a stromy, jako např. jedlé kaštany, mišpule a kdoule různých tvarů. Převážná většina z nás viděla výše zmíněné plody poprvé - jen pár učitelek, které šly s námi, samozřejmě tyto plody znaly.

Se sluncem v zádech jsme přiblížili ke Kněžmostu, odkud jsme společně odjížděli v 16:35 h autobusem zpět do Mnichova Hradiště. Přestože byl výlet ohlášen narychlo, bylo potěšující, že se nás sešlo tolik. A délka trasy 5,5 km byla lákavá i pro méně zdatné turisty.

Fotogalerii naleznete zde: Důně

Borecké skály
11. 10. 2022

Krásné říjnové počasí jsme využili k dalšímu podzimnímu výletu - do Boreckých skal.

Vyrazili jsme poměrně brzy - v 7:55 h jsme odjížděli autobusem z Mnichova Hradiště do Turnova, odkud nám za okamžik jel vlak do Borku pod Troskami. Po vystoupení z vlaku už zářilo slunce a my se v počtu 13 účastníků vydali po modré turistické značce k Boreckým skalám. Během mírného stoupání smíšeným lesem zajásali milovníci hub, neboť téměř na každém kroku se před námi objevovaly malé i větší houby. Tato vášeň je nakažlivá a po chvilce měl již každý z výletníků svůj zrak upnutý na zem. Takto jsme došli k vyhlídce Svatopluka Čecha, která se řadí k nejkrásnějším vyhlídkám na zříceninu hradu Trosky. Nacházeli jsme se na ploché skále ve výšce 360 m n. m. uprostřed Boreckých skal, které patří mezi jedny z mnoha pískovcových měst Českého ráje. Tato oblast byla v roce 1985 prohlášena za přírodní rezervaci.

Zde jsme poseděli, posvačili, pokochali se nádherně zbarvenou krajinou a odbočili jsme na neznačenou cestu a naším cílem bylo najít skalní útvar "Kniha". Nakonec jsme byli úspěšní a mezi stromy jsme po chvilce "Knihu" našli.

A opět všude kolem bylo plno hub. Vraceli jsme se zpět na modrou trasu kolem skalního útvaru "Želva". Někteří zdatní turisté neodolali a vyšplhali až k samotné želví hlavě. Dál vedly naše kroky kolem dančí obory, ale žádné paroháče jsme nezahlédli. Zato jsme potkali 2 maminky se 4 dětmi, které původně chtěly vyrazit z Borku s námi, ale nakonec zvolily opačnou trasu z Rovenska přes Borecké skály do Borku.

My jsme stále sledovali modrou trasu podzimně zbarvenou přírodou a poslední úsek do Rovenska vedl po silnici. Došli jsme ke známé osmiboké zvonici s obrácenými zvony z roku 1630, která je v současné době obestavěna lešením, protože zde probíhají opravy. Zato protější gotická stavba kostela sv. Václava ze 14. století se skvěla v celé kráse. Mimo sezónu je tento kostel zavřený.

Stále nám svítilo slunce a my procházeli Rovenskem kolem parku s pomníkem Svatopluka Čecha a obdivovali jsme zde dřevěné sochy nápaditě vytesané do pařezů po vykácených stromech. Cestou jsme zašli i do místního infocentra a došli až na náměstí Prof. Drahoňovského, jehož sochařský výtvor "Rozhovor" je umístěn uprostřed parčíku na náměstí. V tu chvíli bylo pravé poledne a my využili restauraci na radnici, kde jsme si dali dobrý oběd. Část naší výpravy odjela hned po obědě autobusem do Turnova, ostatní si ještě dopřáli procházku kolem celého náměstí a dále až do Ktové a znovu se nám naskytl nádherný pohled na podzimní Trosky, tentokrát z jiného úhlu. Autobusem jsme popojeli k turnovskému nádraží, odkud jsme pokračovali vlakem, a v 15 hodin jsme vystoupili na mnichovohradišťském nádraží.

Výlet v délce 9,5 km byl pohodový, nenáročný a hlavně za krásného počasí, které nám snad bude přát i na další plánované akce.

Fotogalerii naleznete zde: Borecké skály

Z Velkých Hamrů do Návarova
6. 10. 2022

Ve čtvrtek 6. října jsme se sešli na nádraží Mnichovo Hradiště v celkovém počtu sedmi osob. Podle modré oblohy nenasvědčovalo nic tomu, že by mělo pršet, a tak jsme se těšili, že vyrazíme. Vlakem jsme se dopravili rovnou do Velkých Hamrů - zde tedy nastala oproti plánovanému programu změna. Část skupiny se tu však odpojila a zašla do cukrárny. My s dětmi jsme šly napřed. Ovšem po chvilce začalo mrholit, a než jsme došli do Splavů, tak i slušně pršet. Naštěstí jsme byli vybaveni. Nicméně zbytek skupiny z cukrárny zamířil rovnou na vlak zpět, cestou se dámy zastavily v Železném Brodě v muzeu a udělaly si svůj vlastní program. S dětmi jsme však cestu kolem Kamenice absolvovaly, po chvilce přestalo i pršet a vyšlo slunko, nakonec bylo moc krásně a mohly jsme si cestu kolem Kamenice užít. Děti se dokonce i smočily. Došly jsme až do Návarova, kde je první stopa Járy Cimrmana. Odsud už to byl kousek na nádraží, zpět do Mnichova Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Velkých Hamrů do Návarova

Martina Melicharová

Podzimní víkendový přechod východní části Českého středohoří
1. - 2. 10. 2022

Podzimní víkendový přechod východní částí Českého středohoří První říjnový víkend dle předpovědí počasí přímo nelákal na celodenní pobyt v přírodě, přesto se nás sešlo po ránu na nádraží jedenáct turistů, abychom se vypravili do startu naší etapy, kterým byl Benešov nad Ploučnicí. Cílem prvního dne bylo dojít do Kravař, odkud nás vláček ještě svezl do Úštěku, kde bylo zamluveno ubytování v chatkách v kempu u rybníku Chmelař. K tomu se ale ještě dostaneme... nyní naše cesta teprve začíná a první kroky doprovází i pár slunečních paprsků, které se ale brzy stávaly čím dál sporadičtějšími. První výstup nás zavedl na kamennou rozhlednu Kohout, která ani přes ocelovou nástavbu již nedokázala konkurovat vzrostlým korunám pomalu se podzimně zbarvujících stromů, a tak byl výhled do kraje dosti omezen. Zato druhá rozhledna na Strážném vrchu již nabízela krásný kruhový výhled, leč právě ve chvíli, kdy naše zraky spočinuly na širém obzoru, začaly na zem dopadat první kapky, které přešly v souvislý a až do cíle prvního dne neutuchající déšť. Oděni v pláštěnky postupovali jsme liduprázdnou krajinou podél opuštěných luk a sklizených polí až do údolí Bobřího potoka, skrze jehož soutěsku jsme se začali proplétat. Blátivá cesta, popadané stromy a dva mosty, z nichž však zbyla jen konstrukce, to vše v mírném dešti učinilo tento úsek skutečnou výzvou. Přeskakujíce bystřinu po kluzkých kamenech a prolézajíce skrze kmeny a větvě ležící přes cestu jsme si užívali podzimního kouzla Bobří soutěsky. V Kravařích jsme se narychlo zahřáli v malém bistru a za stálého deště jsme pospíchali na vlakovou zastávku. Náš spoj přijel zanedlouho a po chvíli jsme již stáli na nádraží v Úštěku a mířili do kempu. Naši přátelé ze Sobotky tam obývali jednu z chatiček již od pátku, a tak nás u nich přivítaly jejich dvě ratolesti, pejsek a klíče od našich obydlí. Po převlečení jsme se vydali zahřát a doplnit energii do nedaleké restaurace, zatímco některé z nás ještě navštívily vodní hladinu rybníka: inu ne každý měl té vody za celý den dost. Výtečná kuchyně, dobré pivo a vůbec veškeré nápoje rozlily na našich tvářích úsměvy a za družných hovorů jsme nechali okolní krajinu zahalit tmou. Když jsme do ní vstupovali ze dveří restaurace, jasná obloha již byla poseta hvězdami. Budu-li mluvit za osazenstvo naší chatky, usínalo se nám té noci báječně. Na druhý den ráno jsme posnídali z vlastních zdrojů a sluníčko nás již hřálo do tváří, když jsme se vydali do centra malebného Úštěku, který poskytl kulisy celé řadě nejen českých filmů. Celé město jsme si zanedlouho prohlédli ještě z krásné vyhlídky u Kalvárie Ostrý. Odtud byl vskutku nádherný výhled do celého Českého středohoří. Z blankytné oblohy se vpíjely ostýchavé sluneční paprsky do pestrobarevných listů javorů, zatímco my jsme se nořili do borového hvozdu Hrádeckého dolu, v němž se na nevelkém pískovcovém ostrohu ukrývá zřícenina Helfenburk. Za dobrovolný peníz jsme měli možnost vystoupat na hradní věž a skutečně se pokochat krásným podzimním výhledem, který sliboval plakát lákající na naši akci. Zde jsme se rozloučili s rodinkou ze Sobotky a pokračovali jsme dále směrem k Vlhošti. Ve vísce Skalka jsme poobědvali a vycházejíce následně z teplé setnice nás opět na čas začal doprovázet déšť. Spolu s ním jsme dorazili až k úpatí Vlhoště, po jehož stráních se válely cáry mlh. Vrchol jsme tentokrát nedobyli, namísto toho jsme stočili kurz na západ a zamířili do Blíževedel, odkud nás měl dopravit vlak zpět do našich domovů. K tomu také bez jakýchkoli komplikací došlo, a tak jsme se mohli v klidu rozloučit srdečným ahoj a popřát si zase brzké shledání na některém z dalších výletů KČT.

Fotogalerii naleznete zde: České středohoří

Lukáš Umáčený

Nejsevernější bod ČR
25. 9. 2022

Asi po třech hodinách jízdy vlakem jsme dojeli do cíle. V převážně dámském složení a v počtu 6 osob jsme mohli vyrazit. Cesta vychází z nádraží Lipová u Šluknova a vede po místní komunikaci a následně i čtvrt století starou lipovou alejí k chátrajícímu zámku v obci Lipová. Posoudili jsme záchranné práce při obnově kdysi velkolepého zámku a s konstatováním, že stavebníky čeká ještě spousta práce, jsme pokračovali po modré turistické značce ke křížové cestě na vrch Jáchym, kde se nachází kouzelná kaple - a vůbec šlo o velmi magické místo, kde bylo i naše první větší svačinové zastavení. Poté jsme přešli neznačenou cestou silnici a v lese se napojili opět na modrou značku, která nás dovedla podél státní hranice těsně pod nejsevernější bod České republiky: ale až tam jsme museli podél kouzelného meandrujícího lesního potůčku i přes něj již po žluté značce. Po občerstvení jsme pokračovali chvíli stejnou cestou zpět a po silničce s roztroušenou zástavbou jsme přišli do Lobendavy. Cestou jsme míjeli barokní kříže a pět set let starou Soudní lípu. Část výletníků zde po patnácti kilometrech putování ukončila nastoupením do autobusu do Rumburku, zbylí pokračovali až do železniční stanice Horní Poustevna.

Poslední cíle výletu jsme tak nenaplnili, možná i kvůli houbařské vášni, jež některé z nás přepadla a vítězila nad plánem naší cesty. Snad příště. Nicméně prožili jsme skvělý den ve velmi vzdáleném koutu naší vlasti, malebném, turisty příliš nepolíbeném, okořeněný navíc kouzelnými podzimními barvami. Ušli jsme zhruba 18 kilometrů.

Fotogalerii naleznete zde: Nejsevernější bod ČR

Petr Hladík

Okolím Turnova
21. 9. 2022

Náš druhý zářijový seniorský výlet byl naplánován na středu 21. září 2022. Předpověď počasí slibovala den bez deště, ovšem museli jsme počítat i se změnou. Na nádraží se nás sešla skupinka žen, muži opět chyběli. Zpožděným vlakem jsme odjely do Turnova, kde se k nám připojila ještě jedna turistka, takže nás na trasu vyrazilo sedm žen. Městem a přes most řeky jsme dorazily k náhonu Jizery. Odtud jsme vystoupaly po schodech do Skálovy ulice. První naše zastavení bylo před rodným domem kněze a vlastence Antonína Marka, zvaného "libuňský jemnostpán", založil v Turnově knihovnu a dnes patří k významným osobnostem města. Dál nás ulice vedla kolem pomníku Josefa Pekaře a Miroslava Tyrše k Pacltově huti z konce 18. století. Kdysi se v Turnově a okolí vyráběla tzv. komponovaná barevná skla. Tyto "turnovské kameny" či "české brilianty" získaly obdiv nejen v Evropě, ale i v zámoří. V 19. století se kompoziční hutě přesunuly za dřevem do Jizerských hor. Na pokraji Metelkových sadů se ujala slova Helena Pöllová a u turistického rozcestníku pohovořila o značení turistických tras, takže nyní již všechny víme, co znamená zkratka TIM. Upravenou cestičkou jsme došly k pomníku PhDr. Jindřicha Metelky - otce českých menšin. Středoškolský profesor, historik a politik se zasloužil o zakládání českých škol na Teplicku a v severních Čechách. V roce 1911 byl zvolen za obvod Mnichovo Hradiště, Turnov a Bělá pod Bezdězem poslancem Českého zemského sněmu, roku 1918 se stal zemským školským radou. Umírá roku 1921 v Praze svobodný, bezdětný. Pohřben je na turnovském hřbitově. Pomaloučku jsme procházely sady nesoucí jeho jméno, na Kopalově vyhlídce jsme se pokochaly výhledem do údolí Jizery a Dlaskův statek v Dolánkách. Po svačině ze svých zásob bylo zastavení u studánky Boží vody, kterou jsme samozřejmě ochutnaly. Dále nás červená turistická značka vedla do Záholic a částečně silnicí jsme dorazily k restauraci U Medvěda, kde jsme si odpočinuly a občerstvily se. Další naše kroky směřovaly kolem lyžařského areálu V Struhách a podle potoka Stebenky zpět k Turnovu. Také jsme oblékly pláštěnky, počasí se rychle změnilo ze sluníčka v déšť. Naší poslední zastávkou byl hrob Jindřicha Metelky a pak již přes starou část židovského města jsme v dobré náladě dorazily na nádraží a odjely spokojené domů. Ušly jsme něco málo přes 11 km, ale myslím, že jsme si den užily.

Fotogalerii naleznete zde: Okolím Turnova

Vladimíra Hančlová

Značkařem na zkoušku
18. 9. 2022

Při putování lesem, přírodou, ale i vesnicemi či městy si můžeme všimnout turistických značek, zpravidla složených z bílých a barevných vodorovných pruhů. Možná jste někdy přemýšleli, jak se tam vzaly. A kdo a jak je tam namaloval.

Koho to zajímalo, mohl se v neděli 18. září vydat na zhruba tříkilometrovou procházku Mnichovým Hradištěm. Sraz účastníků byl naplánován na 14:00 hodin před kaplí sv. Anny. Ačkoliv tento den panovalo aprílové počasí, před kapli dorazilo celkem 14 osob (z toho sedm dospělých a šest dětí). Skupinku provázel Jiří Janda - místopředseda mnichovohradišťského Klubu českých turistů a zároveň vedoucí značkař mladoboleslavského odboru. V úvodu setkání se účastníci seznámili s historickým vývojem turistického značení. Dozvěděli se, kudy vedla první značená trasa na našem území, jak vypadaly první značky či jak často se dnes trasy obnovují.

Po zhruba desetiminutovém úvodním výkladu jsme se přesunuli ke schodům vedoucím do zámeckého parku, proti nimž je přes ulici umístěn sloup se směrovkami. Zde se děti i dospělí dozvěděli o významu směrovek, způsobu jejich údržby a tzv. koncovkách. Poté jsme za deště zamířili po modré turistické značce k fotbalovému hřišti, kde jsme se následně v lesoparku napojili na červenou trasu.

Právě v lesoparku si na své přišly zejména děti. Účastníci se seznámili s výbavou značkaře, kterou kromě štětců, barev a ředidla tvoří i škrabka, drátěný kartáček, zahradnické nůžky či pilka. Děti si pak samy zkusily obnovit několik značek. Ke značce přistoupily, škrabkou z ní odstranily vrásčitou kůru a očistily ji drátěným kartáčem. Nyní konečně mohly použít barvy. Nejprve štětcem vybarvily dva bílé pruhy a nakonec i prostřední barevný pruh. Všechny děti byly velmi pečlivé, ani jedna značka, která vznikla jejich zásluhou, "neplakala" (tzn. barva z pruhů nestékala dolů, což zejména na stromech s vrásčitou kůrou bývá častý problém).

Malí pomocníci si sice při značení umazali ruce, ale protože ředidlo a starý hadr jsou nedílnou součástí značkařovy výbavy, nakonec všichni domů odcházeli čistí, avšak obohaceni o mnoho informací a zkušeností. Až příště tyto děti a jejich rodiče půjdou po značené turistické cestě, už budou vědět, že značky na stromech či sloupech nerostou samy od sebe, ale že je ve svém volném čase dělají dobrovolníci nazývaní jako značkaři.

Fotogalerii naleznete zde: Značkařem na zkoušku

Jiří Janda

Za poznáním kostelů na Mnichovohradišťsku III
10. 9. 2022 

Sobotní ráno 10. září nemohlo být pro náš cyklistický výlet lepší. Bylo slunečno, lehce větrno, žádné výrazné horko. Na mnichovohradišťské faře se nás sešlo jedenáct a společně jsme pod vedením pana faráře Pavla Macha vyjeli vstříc poznání dalších místních sakrálních památek, jež jsou na dosah Mnichovu Hradišti. Naše cesta vedla přes Hoškovice a Dneboh do Bosně, kde bylo naše první zastavení v barokním kostele sv. Václava, postaveném na místě svého gotického předchůdce. Kostel prochází rekonstrukcí, probíhají v něm i bohoslužby - interiéru vévodí nádherný barokní oltář, ovšem ochuzený o řadu sošek, které vzaly za své v 90. letech, kdy bohužel docházelo k hojnému vykrádání církevních objektů. Ani boseňský kostel nezůstal tomuto drancování ušetřen. Před kostelem jsme se z úst jednoho z účastníků akce dozvěděli i podrobnosti ke dvěma pomníkům, a sice partyzána Solověje Fedora Ivanoviče a vojína Josefa Mikeše. Kouzelnou polní cestou, čerstvě osázenou ovocnými stromy, jsme dojeli do Kněžmosta, kde bylo naše druhé zastavení v kostele sv. Františka Serafínského, který byl vybudován v první polovině 19. století v empírovém slohu, čemuž odpovídá i vnitřní vybavení (např. hlavní i boční oltáře). V tomto kostele panoval po dobu naší prohlídky čilý stavební ruch na věži, který vypovídá o tom, že i tento kostel prochází rekonstrukcí, i když intenzivnější než v případě boseňského sv. Václava. Kostel již získal novou střechu a fasádu, má vysvěcené nové zvony a je jen otázkou času, kdy "zazpívají" svou melodii kněžmostským z opravených věží. V kostele vznikne nádherný kulturní prostor, jenž bude nabízet zajímavé akce. Nás v každém případě zaujaly elektrifikované oltáře - jejich osvícení je dosud funkční (pochází z první poloviny 20. století), přesvědčili jsme se o tom na vlastní oči. Na Všeborsko jsme se dostali přes Žantov a Lítkovice. Byli jsme doslova okouzleni klidem této enklávy nacházející se na mírném vrcholku mezi úrodnými poli a sady. Tři domky, stará škola a hřbitov s kostelem Nejsvětější Trojice a dřevěnou zvonicí - toť vše. Klid tam byl doslova božský. Díky místnímu obyvateli panu Urbanovi jsme se dozvěděli mnohé zajímavosti ze života kostelíku, který byl původně gotický a v 18. století zbarokizovaný. Ani tento kostel bohužel neunikl pozornosti zlodějů v 90. letech. Nicméně i přesto z něj dýchá jedinečná atmosféra, umocněná zaprášenými vyřezávanými lavicemi, soškami opředenými pavučinami a ponurým osvětlením. Občerstveni vynikajícími hruškami a švestkami ze stromů kolem hřbitova i "osvěženi" kouzelnými výhledy do okolí jsme opět přes Lítkovice dojeli do Solce ke gotickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie ze 14. století. I v tomto kostele jsme zaregistrovali snahu o jeho rekonstrukci, obdivovali jsme zachovalý sanktuář z 15. století či lomený triumfální oblouk s restaurovanými malbami světců. Náš program byl návštěvou tohoto kostela vyčerpán, leč společná jízda ještě zdaleka neskončila. Radost z poznání nového i z možnosti vstoupit na místa dosud nepoznaná se mísila se smutkem ze současného stavu těchto sakrálních památek, jež by potřebovaly obrovskou finanční injekci, aby se mohly zaskvět ve své bývalé kráse a majestátnosti. Avšak současná doba má jiné priority. Přes Malobratřice jsme dojeli k rozhledně Čížovka, na niž někteří z nás vystoupali, neb byli na tomto místě poprvé. Pak nás již nalákaly Drhleny se svým kioskem u rybníka, kde zrovna končila sezóna a kde jsme se tudíž mohli ještě vydatně nasytit a napojit před naší závěrečnou jízdou do Mnichova Hradiště. A naštěstí jsme zde strávili i chvilkový deštík, který by nám cestu na kole jistě dovedl znepříjemnit. Ovšem pod střechou je i déšť příjemný. Z Drhlen nás cesta přes Kněžmost, Boseň, Lhotice a Veselou dovedla až do Mnichova Hradiště. V již lehce zredukovaném počtu jsme přijali pozvání na faru, kde nás čekala odpolední káva a vynikající švestkový koláč z dílny pana faráře. Měli jsme za sebou 37 kilometrů na kole, spoustu nových poznání a příjemně strávených chvil na výjimečných místech, kam bychom s bez našeho průvodce Pavla Macha jen těžko dostávali. Rozcházeli, resp. rozjížděli jsme se do svých domovů s příslibem toho, že by bylo v budoucnu možné ještě pod vedením pana faráře zrealizovat výlet např. směrem k Českému Dubu či k Sobotce - těšíme se na to moc!

Fotogaleri naleznete zde: Kostely Mnichovohradišťska III

Markéta Tomášová

Dolnobousovsko - NS Okolo Klenice
7. 9. 2022

První poprázdninová seniorská turistika byla naplánovaná na středu 7. září 2022. Za krásného slunečného rána, možná již dopoledne, se nás na náměstí v Mnichově Hradišti sešlo šestnáct žen. Dalo by se snad i říci, že jsme si udělaly "holčičí" výlet. Autobusem jsme dojely do Dolního Bousova a z náměstí jsme se vydaly na Naučnou stezku Okolo Klenice. Po několika nezbytných historických informacích o městečku zaujalo především dodnes živé oslovení "chlupatý Bousov". To přetrvává až ze středověku, kdy v okolí Dolního Bousova bylo prý až na padesát rybníků, a když dozrával orobinec, bylo celé město zavaleno chmýřím. U koupaliště jsme se napojily na naučnou stezku a ta nás vedla okružní trasou opět na dolnobousovské náměstí. Nově vysazenou švestkovou alejí jsme došly k rybníku Kyseláku, udělaly několik fotek, posvačily a vydaly se za mírného stoupání ke studánce Na Horách: ta sice jevila známky vody, ale velice poskrovnu. Dále jsme pokračovaly upravenou lesní cestou ve stínu dubů i buků dolů do vesnice Bechov, podruhé přešly mostek přes Klenici a to už jsme se těšily na další odpočinkovou pauzu ve Svobodíně. Říčka Klenice pramení na úbočí Nepřívěcké hůry, protéká Prokopovým údolím a pod hradem Kost vymodelovala půvabné údolí Plakánek. Klenice napájí vodou několik rybníků, z nichž největší je Červenský. Délka říčky je 29 km, po průtoku parkem Štěpánka se za Mladou Boleslaví vlévá do Jizery. Zajímavostí je, že na horním toku Klenice celoročně žije ledňáček říční. Po odpočinkové a svačinové pauze jsme se vydaly k vesničce Rohatsko, míjely stádo pasoucích se a odpočívajících krav, zamávaly vláčku a už se těšily do stínu útulné kavárny. Ale zůstalo jen u těšení, kavárna byla pro nemoc obsluhy (příznaky covidu) uzavřena, takže jsme vzaly jako náhradu posezení v místní restauraci a pivo nám náramně přišlo vhod. Skupinka žen si ještě o hodinu prodloužila pobyt v městečku a my ostatní odjely dle plánu opět autobusem do Mnichova Hradiště. Myslím, že tento nenáročný výlet byl podařený, možná nemuselo být tolik sluníčka. Poznaly jsme zase kousek jiné krajiny, byly krásné výhledy na Český ráj a na táhlý hřbet Chlumu.

Fotogalerii naleznete zde: Okolo Klenice 

Východ slunce na Milešovce
2. 9. 2022

Na Nový rok vždy bilancuji ten předchozí - již několik let si sepisuji, co bych chtěla v novém roce stihnout, zažít, vytvořit... Prvního ledna pak bilancuji, co se mi povedlo uskutečnit, co nepovedlo, co má potenciál přesunout se do roku nového (v případě, že se mi nezadařila realizace), co naopak zcela vypustím. Jedním z těchto mých "letošních" přání bylo i zhlédnout východ slunce na Milešovce. Už ani nevím proč zrovna na Milešovce?! Možná jsem to někde četla, někdo mi o tom vyprávěl... netuším. V každém případě jsem na Milešovku dosud nikdy nevystoupala, tak proč to nespojit s takto netradičním zážitkem, jakým východ slunce na "Královně Českého středohoří" bezesporu je. A díky KČT jsem mohla své přání nabídnout i dalším zájemcům. Den D nastal v pátek 2. září, kdy jsme vyrazili směr České středohoří - individuálně, automobily. Ačkoliv při našich výletech jednoznačně preferujeme hromadnou dopravu, nepodařilo se mi nalézt rozumný spoj, ve kterém bychom nestrávili hodiny času (ten nejrychlejší jel se dvěma přestupy přes tři hodiny, sobotní cesta zpět do Mnichova Hradiště by nám ale zabrala času mnohem déle). S ohledem na značnou časovou úsporu a vůbec snazší dostupnost jsme se v počtu osmi zájemců sešli v 18 hodin na parkovišti v Milešově, odkud jsme zahájili náš výstup na "Hromovou horu". Počasí bylo ideální, cesta na vrchol rychle ubíhala, zvládli jsme na Milešovku vystoupat rychle. K naší velké radosti byla Weberova nouzovna zcela prázdná, mohli jsme tedy rozložit batohy, karimatky a spacáky s vědomím, že střecha nad hlavou pro následující noc bude jistá. Druhé potěšující zjištění souviselo s tamní hospůdkou, která měla být sice otevřena pouze do osmi hodin, ale díky jiné skupince (a vlastně i té naší) se majitelé rozhodli nechat otevřeno déle. Dotřetice jsme pak zažili nádherné chvíle při západu slunce, jež končilo svou pouť čtvrt hodiny před osmou nad Krušnými horami. Jasné počasí bez mráčků nám připravilo nevšední zážitek. Stejně tak i v sobotu ráno, kdy nám drnčely budíky kolem šesté hodiny ranní, abychom nepropásli východ. Ten se odehrál pár minut po čtvrt na sedm. A nebyli jsme sami. Kromě naší skupinky strávilo na Milešovce noc pár dalších nadšenců, jiní neváhali ráno brzo vstát a za východem slunce si přijít. Je to nepopsatelné - okolní vrcholky Českého středohoří zahalené v lehkém mlžném oparu, slunko nesměle si razící svou cestu vzhůru, které osvětluje východní obzor, aby náhle, ve vteřině, ukázalo svůj vrcholek a během dalších sekund se zaskvělo v celé své zářivé nádheře! To se musí zažít! Štěstí stálo při nás, bylo jasno, přírodní divadlo nám nabídlo nádherné představení. Po vydatné snídani z vlastních zdrojů jsme zabalili své batohy a jinou cestou jsme se jali sestupovat směrem k našim autům, v nichž jsme většinu svého vybavené odložili, abychom na další naplánovaný výlet vyrazili nalehko. V plánu byla nedaleká zřícenina hradu Ostrý, která nám nabídla opět vynikající výhled do blízkého i vzdálenějšího okolí a také Milešovku jako na dlani. Již v Milešově u Rybářské bašty (bohužel zavřené) jsme se naobědvali z vlastních zdrojů a po příchodu k autům jsme se rozjeli do svých domovů.

Jsem ráda, že jsem si mohla splnit jeden ze svých "letošních" snů a podělit se o něj i s dalšími zájemci. Děkuji za jejich milou společnost a věřím, že nejen já, ale ani oni jsme nebyli v Českém středohoří naposledy - je to jedinečný kout naší země!

Fotogalerii naleznete zde: Východ slunce na Milešovce

Markéta Tomášová

Do skal a lesů Hruboskalska
31. 8. 2022 

Prázdniny jsou definitivně za námi, děti si již "odkroutily" pár dní ve škole, nicméně já bych ráda připomněla náš poslední (a vlastně jediný) prázdninový výlet, který nás s dětmi zavedl do Hruboskalska. Po řadě přihlášek a nakonec bohužel i odhlášek se počet dětských účastníků ustálil na osmi školou povinných děvčatech a čtyřech dospělých - dokonalá dámská jízda. Počasí nám bylo příznivě nakloněno, slunko svítilo, ale nebylo vedro. Vlak nás zavezl do Karlovic-Sedmihorek, kde začala naše cesta směrem ke skalnímu městu. Ještě předtím jsme se zastavily v lázních Sedmihorky, kde jsme vydatně posvačily a oddaly se radovánkám v podobě prvních společných her, jež nám zpestřily úvod cesty a které nás provázely ještě i později. Ochutnaly jsme "léčivou" vodu z místních pramenů, u pramene sv. Josefa jsme si připomněly tamního blešivce potočního, korýše, jehož přítomnost znamená čistou vodu. U dalšího z pramenů jsem pro změnu pohovořila o skalách coby obrovských zásobárnách vody. Kapelník nám připomněl historii lezení na pískovcových skalách, což dosvědčili i dva horolezci, které jsme zhlédly při výstupu po železných schodech (ti ale slaňovali Večerní věž). Obrovskou radost v děvčatech vzbudila úzká skalní průrva, kterou prolézaly stále dokola tam a zase znovu. Ani odtrhnout jsme je od toho místa nemohly. Nicméně čas nazrál, bylo potřeba vydat se zase dále, sejít další železné schody a obdivovat rozsáhlý skalní pískovcový ostrov zvaný Černá ruka. Pověst o čertovi a jeho obtisknuté ruce se děvčatům moc líbila. Ještě před příchodem do kempu jsme zvládly vyplnit různé úkoly z pracovního listu (sbírání přírodnin, poznávání rostlin atd.) či se opakovaně sklouznout. V kempu Sedmihorky následoval zasloužený odpočinek i nákup dobrot. Ještě při odchodu děvčata nakrmila tamní morčata trávou a pampeliškovými listy, "povozila" se na konících a hurá na vlak. Nachodily a naběhaly jsme zhruba 7 kilometrů, nešlo tedy o žádný náročný výlet, nicméně radost ze společně stráveného času, vlastně posledního prázdninového, byla nezměrná.

Fotogalerii naleznete zde: Do skal a lesů Hruboskalska

Markéta Tomášová

Tajný výlet
28. 6. 2022

Pro tradiční červnový seniorský tajný výlet bylo vybráno úterý 28. června. Přestože noc předtím vydatně pršelo, ráno už nás vítalo bez deště a s příjemnou teplotou kolem 20 stupňů. Na autobusové zastávce na náměstí se sešlo 18 zvědavých turistů a v 8:10 h jsme odjížděli do Pískové Lhoty. Zde jsme se seznámili s naučnou stezkou, která je vedena kolem celé obce, my však absolvovali jen její část, která začínala u místního rybníku a pokračovala kolem kapličky Panny Marie, v níž je unikátní oltář z pískovce. Došli jsme k dalšímu zastavení, kterým byl pomník obětem 2. světové války, a mezi vilkami jsme došli ke zbytkům židovského hřbitova s náhrobky z poloviny 18. století. A před námi se již tyčil letošní tajný cíl - zbytky hradu Starý Stránov z roku 1297, který kdysi patřil rodu Myšků - odtud také další název: Myškův hrádek. Dochovaly se jen 3 obvodové zdi paláce. Ke konci 15. století nebyl hrad obýván a chátral. Později (asi ve 2. polovině 19. stol.) byly do zbytků hradu vestavěny 3 novodobé domečky: v jednom z nich majitel právě cosi rekonstruoval, tak jsme neváhali a s jeho svolením jsme nahlédli do sklepení i domečku a následně jsme si prohlédli i jeho zahradu. Po absolvování této nečekané exkurze jsme posvačili na vyhlídkovém místě pod troskami hradu a naskytl se nám nádherný pohled na protější stranu - a sice na překrásnou stavbu železničního viaduktu v Krnsku, nad nímž se tyčil zámek Stránov, další cíl našeho výletu.

Opatrně jsme sestoupili po kamenité stezce na červeně značenou Svatojakubskou cestu a ta nás dovedla po mostě přes Jizeru rovnou pod viadukt.

Stránovský viadukt překlenuje údolí, kterým protéká Strenický potok. Tato mohutná stavba z roku 1924 je technickou památkou a stojí na místě původního železného mostu z roku 1864. Je 152 metrů dlouhý a jeho výška dosahuje 27 metrů.

Naše putování pokračovalo nyní již po žlutém značení stoupáním podél silnice až do obce Jizerní Vtelno, kde nás čekalo ono slibované překvapení - a tím byla předem objednaná mimořádná komentovaná prohlídka zámku Stránov. Vstup do zámku je totiž běžně pouze o víkendech a o prázdninách.

K zámku vede dvouřadá platanová alej a gotickou bránou se vstupuje nejdříve do hospodářského dvora, kde se nachází i nově opravený kostel sv. Václava. Přes hluboký příkop vede kamenný barokní most až ke vstupu do zámku, kde nás již očekávala milá průvodkyně. Prohlídka zámeckých komnat i ostatních prostor byla velmi zajímavá, viděli jsme sál s gotickou kaplí, tajné schodiště, repliky historického nábytku, setkali jsme se tu např. s motocyklem Josefa Šimonka (prezidenta Škodových závodů v Plzni) nebo jsme si zblízka mohli prohlédnout svatební šaty původní majitelky zámku. Nejvíce obdivu si však získala zapůjčená soukromá sbírka panenek, kočárků, pokojíčků, hraček a medvídků.

Zlatým hřebem prohlídky byl výstup na zámeckou věž s ochozem, odkud jsme mohli dohlédnout do dalekého okolí. Nevynechali jsme ani pohled z renesančních arkád. Průvodkyně nám stručně nastínila historii zámku, jehož majiteli byla od r. 1917 rodina Šimonkova, té však byl zámek v roce 1948 zabaven a byly zde kanceláře zemědělského družstva a několik let budova sloužila jako dětský domov. Do rukou rodiny se zámek vrátil po roce 1990 a započala rekonstrukce budovy i jejích interiérů.

Po prohlídce jsme prošli zámeckým parkem a nedaleko poobědvali na zahrádce restaurace Jizera. Majitel restaurace se zprvu zhrozil naší početné skupiny, ale nakonec jsme si všichni pochutnali na dobrém jídle. Pár metrů odtud byla autobusová zastávka, odkud jsme se všichni společně svezli do Mladé Boleslavi a dále do Mnichova Hradiště. Rozloučili jsme se opět na náměstí kolem 15. hodiny. Celkem jsme nachodili za příjemného počasí 6 km.

Snad se všem cíl i obsah tajného výletu líbil a už mám v hlavě plány na další poprázdninové toulky.

Fotogalerii naleznete zde: Tajný výlet

Noční pochod z Žitavy do Mnichova Hradiště
17.-18. 6. 2022

Druhý noční dálkový pochod KČT z cílem v Mnichově Hradišti byl naplánován na období blížícího se letního slunovratu od pátku 17. do soboty 18. června. Po podzimním padesátikilometrovém pochodu z Jičína jsme si tentokrát vybrali jako místo startu německou Žitavu. Na nádraží v Mnichově Hradišti se nás sešlo 7 statečných, 2 ženy a 5 mužů, a přes Turnov a Liberec jsme se chvilku před pátou odpolední ocitli na nádraží v Žitavě. Pracovně jsem si rozdělil trasu podle denního světla na 3 přibližně stejně dlouhé úseky- odpolední/večerní, noční a ranní/dopolední.

Část odpolední/večerní: Po krátkém občerstvením zmrzlinou a chlazenými nápoji jsme svižným tempem vyrazili na nedaleké německo-polsko-české trojmezí. Pokud chce člověk v jednu chvíli být ve všech třech zemích najednou, musí se vrhnout někam do středu řeky Lužická Nisa. To také někteří z nás udělali. Po dalším osvěžení jsme už definitivně vyrazili honit kilometry přes Hrádek nad Nisou (poslední pořádná civilizace) a přes kopečky Lužických vrchů. Během výstupu jsme se odměnili pohledy na česko-polsko-německou Lužici a poprvé také na Ještěd. Cestou dolů do Jítravy nás zase potěšily Bílé neboli také Sloní kameny, které poskytly pěkné výhledy do krajiny. Také pohled na "slony" samotné byl velmi fotogenický. V Jítravě v hostinci jsme měli naplánovanou teplou večeři. Nakonec z toho byla večeře studená (přišli jsme minutu po zavření kuchyně ). Mírné zklamání některým z nás vynahradilo degustační prkénko piv z lokálních minipivovarů.

Část noční: Se setměním jsme začali stoupat na Ještědský hřeben - v plánu bylo podejít Ještěd a překonat tak tři téměř sedmisetmetrové vrchy: Zdislavský Špičák, Malý Vápenný a Lom. Ještěd se opravdu stal mementem této části výpravy, viděli jsme ho z různé dálky a různých úhlů hezky nočně osvětlený. Cestou jsme si doplnili zásoby ve dvou osvěžujících studánkách a v brzkých ranních hodinách jsme přes Křižany, Světlou pod Ještědem a Vestec začali scházet do Českého Dubu. Měsíc, který vycházel půl hodinu po půlnoci, zůstal tuto noc bohužel za mraky, tak nám příliš nepřisvětlil trasu a museli jsme spoléhat na náš ostrý zrak a čelovky. Postupně se střádala únava v našich nohách, přidávali jsme občerstvovací zastávky a nad ránem se projevila u většiny z nás i ospalost. V Českém Dubu nás zastihl úsvit a také nás tu opustili 2 členové výpravy, kteří si prozíravě předem domluvili odvoz. V nohách jsme v tu chvíli měli přes 40 kilometrů.

Část ranní/dopolední: S přibývajícím slunečním světlem nás ospalost pomalu opouštěla a začali jsme se postupně přehoupávat přes zvlněnou krajinu mezi Českým Dubem a Hradištěm. V Letařovicích nic nenasvědčovalo tomu, že zde už za pár hodin proběhne každoroční Svatojánská pouť s procesím, ve Vorklebicích a Kobylách se vše pomalu probouzelo a zahlédli jsme první ranní ptáčata na pochůzkách. V Chocnějovicích a Mohelnici se už ozvaly náznaky letního parna, které nás následně po celý víkend čekalo. Za statkem Abrahámových pod Zásadkou se rozpadla i 5členná skupinka. Některým nedalo se neosvěžit v ranní Jizeře a zbytek už spěchal nejrychlejší cestou domů. Tři poslední dálkoví turisté dorazili (po prochozené trase ze Zásadky do Mnichova Hradiště) domů někdy před jedenáctou. Za sebou jsme měli přes 17 hodin a 62 kilometrů turistiky. Zůstal nám skvělý pocit, že jsme to zvládli a snad i veskrze pěkně užili.

Mapu trasy naleznete zde

Fotogalerii naleznete zde: Noční pochod z Žitavy do Mnichova Hradiště

Dětská výprava 
11.-12. 6. 2022

Dětské výlety jsme v předchozích letech dělali pouze jednodenní. Děti naše i ty kolem nás povyrostly, a proto jsme usoudili, že nastal čas na trochu větší dobrodružství. A tak se zrodil nápad na dvoudenní čundr. Začínali jsme s představou dvou dospělých a pár dětí, ale jako sněhová koule se nabalovali další a další kamarádi, takže v sobotu 11. 6. ráno se nás na vlakovém nádraží v Mnichově Hradišti setkala pěkná banda - 4 dospělí a 19 dětí ve věku mezi 7 a 11 lety.

Ve vlaku jsme nestihli ani vybalit svačinu a už jsme v Březině vystupovali. Po zelené značce jsme zamířili do Loukova a dále přes louky do Svijan. Počasí nám přálo - i když chvílemi bylo slunce až moc. Cesta byla veselá - hráli jsme hry, cachtali si nohy v Jizeře, česali třešně. Ve Svijanech jsme se naobědvali (v oblíbenosti zvítězily na celé čáře knedlíky na všechny možné způsoby) a zamířili do zámku, kde mají pro děti připravené kvízy. I díky nim jsme zámek prošmejdili takřka od sklepa po půdu včetně zahrady.

Ze Svijan jsme putovali přes Loukovec, Hubálov, Mohelnici nad Jizerou až na zříceninu Zásadka u Sychrova. Únava a takřka 14 kilometrů v nohách byly s příchodem na zříceninu zapomenuty. Hradní pán pro nás připravil skvělé přivítání a několik překvapení. Postavili jsme stany (část dětí se rozhodla pro spaní pod širákem) a pak se už hodovalo u ohně, hrálo, zpívalo, tančilo a odpočívalo. A chvíli před tím, než děti zalezly do spacáků, se objevila dokonce i bílá paní.

V neděli jsme v kotlíku nad ohněm uvařili snídani a vydali se pěšky nejkratší cestou domů. Zdolali jsme čtyři a půl kilometru a úderem dvanácté jsme byli na mnichovohradišťském náměstí.

Čundr se povedl, vše, co bylo naplánované, vyšlo a parta dětí byla moc fajn. Velké díky patří Jirkovi Plačkovi, který nám připravil na Zásadce skvělé zázemí, a děti si tak mohly užít přespávání v krásných kulisách zříceniny. Moc se těšíme na další výpravu - teď už víme, že to zvládneme a bude možná i delší.

Fotogalerii naleznete zde: Dětská výprava

Přehrada Les Království
8. 6. 2022

Na středu 8. června 2022 byla naplánovaná prohlídka přehrady Les Království. Od pondělního rána pršelo, ještě v úterý dopoledne jsem přemýšlela, zda výlet pro nepříznivé počasí nezrušit, protože v lese není kde se schovat před deštěm. Na druhou stranu je však pravda, že není špatné počasí, je jen špatně oblečený turista. Ráno již nepršelo, ale všude se válela mlha. Říká se, že pokud mlha klesne, mohlo by být hezky a také bylo.

Na autobusové zastávce na náměstí v Mnichově Hradišti se nás sešlo 19 turistů a všichni jsme věřili, že bude krásný den. V Březině přistoupil ještě jeden turista, a byl nás plný autobus. Než jsme dojeli do Turnova, již si sluníčko proráželo cestu na oblohu. V Turnově jsme přestoupili na rychlík do Dvora Králové. Na nádraží na nás čekala ještě kamarádka Jiřina a před nádražní budovou autobus, který nás odvezl do stanice Nový Nemojov - ozdravovna.

Po společné fotografii a krátkém vyprávění o historii přehrady jsme se vydali na cestu. Sestupovali jsme po modré turistické značce směrem k přehradě, která byla vybudována v letech 1910-1920 (zdržení způsobila první světová válka) v romantizujícím, pseudogotickém duchu. Mezi stromy jsme viděli vodní hladinu a také rýsující se stavby na hrázi. Na přehradě Les Království je unikátní zařízení - plovoucí hráz z kulatých kmenů asi 5 m dlouhých o průměru 30 cm, které jsou spojeny řetězy a mají za úkol zachytit všechny větší předměty, které voda při velkých deštích cestou sebere, protože voda je živel. (Když se podíváte na mapu přehrady je tato plovoucí hráz vidět.) Jestliže je po nějakém větším dešti a nahromaděných předmětů (odpadků) je více, stáhnou pracovníci povodí Labe plovoucí hráz tak, aby se zadržený odpad mohl zlikvidovat.

Dále jsme pokračovali cestou k hrázi kolem přepadu přehrady - kruhová stavba ohraničená zábradlím, tedy vstup osobám byl přísně zakázaný. Přes vodní hladinu jsme si prohlédli domek hrázného, který skutečně vypadá jako hrad z pohádky. Nyní je v tomto objektu muzeum historie stavby přehrady, které je otevřeno v SO-NE a potom o prázdninách.

Přehrada je skutečně mistrně odvedeným dílem všech projektantů, stavitelů a všech dělníků pracujících na stavbě. Poslední povodeň v tomto kraji byla v roce 2000 a byla způsobena selháním lidského faktoru. (Povodeň v březnu 2000 byla způsobena prudkým dvoudenním deštěm do poměrně vysoké sněhové pokrývky při současném výrazném oteplení.) Nikdo neočekával, že se přehrada naplní tak rychle až po okraj. Voda začala přetékat přepadem a přetékala také oblouky pod silnicí na hrázi. Bylo potřeba ještě více vody odpustit, a tak hrázný vodu pustil. Voda zaplavila Dvůr Králové a ničivá vlna vody se dostala i do Jaroměře a Hradce Králové.

Protože byl čas oběda, tak jsme se zastavili na kopci nad hrází, kde je "Občerstvení na Vyhlídce", a tam se každý, dle svého výběru občerstvil a nabral síly na další pochod. Stále jsme měli přehradu pod sebou a mohli jsme se kochat pohledem na krásnou hráz a vodní nádrž. Nyní je v přehradě málo vody. K normálnímu stavu ji chybí více než dva metry vody.

Naše další kroky směřovaly dle plánu po červené turistické cestě a cyklotrase do Bílé Třemešné. Po pravé straně jsme viděli kopec zvaný Zvičina (671 m n. m.). Na vrcholu je postavená turistická chata K. V. Raise, a je cílem turistů, protože je od ní krásný výhled na Krkonoše a okolí.

Sluníčko nás doprovázelo po celou dobu, a okolo cyklotrasy nebyly žádné vzrostlé stromy, aby vytvořily stín. Prošli jsme kolem pomníku TGM do centra města a došli jsme až ke krásně upravenému parku, kde jsme se trochu zchladili posezením ve stínu vzrostlých lip. Někteří z nás navštívili cukrárnu - sladká tečka přece musí být.

A nyní nás již čekala jen cesta na nádraží a cesta domů. Celkem jsme ušli pohodových 7,5 km. Z vlaku v Mnichově Hradišti jsme vystoupili těsně před pátou hodinou. Do cíle s námi nedošel jen pan Jiří, který na křižovatce šel po červené do Dvora Králové nikoliv jako my všichni do Bílé Třemešné, domů přijel o hodinu později a ušel 10 km.

Předpokládám, že se plánovaný výlet všem líbil a již dnes se těší na další.

Fotogalerii naleznete zde: Les Království

Výlet za řemesly do okolí Mnichova Hradiště s muzeem a KČT
4. 6. 2022

V sobotu 4. června se mnoho Hradišťáků i přespolních vydalo spolu s námi, Muzeem města Mnichovo Hradiště a s Klub českých turistů - Mnichovo Hradiště , na Výlet za řemesly.

Jednalo se o doprovodnou akci k právě probíhající sezónní výstavě v městském muzeu, která se jmenuje "Ten umí to, a ten zas tohle...". Interaktivní výstavu s videoprojekcí a stálou muzejní expozicí je možné zhlédnout od úterý do neděle, od 9 do 16 hodin, a to do 31. srpna 2022 - o výstavě řemesel více ZDE: https://1url.cz/BrWe4

Cíle sobotního výletu byly tři. Postupně jsme navštívili bývalou kovárnu ve Žďáru v čp. 10, keramickou dílnu Zdenky Baladránové, která je také ve Žďáru, a Biofarmu Arnoštice u Žehrova paní Doubravky Fišerové.

Počasí už od rána bylo krásné, teplé a bez deště. Nebránilo tak ani v účasti pěšky, nebo na kole. Konkrétně cyklistů se výletu zúčastnilo několik. Někteří navštívili všechna tři místa, někdo přijel jen do kovárny, další zase jen do keramické dílny.

Pro ty, kteří vyrazili na výlet bez kola či auta, začínal výlet už před 8 hodinou ranní na vlakovém nádraží v Mnichovo Hradiště. Zde se sešla skupina pěších účastníků, která jela společně vlakem do Březiny a poté šla pěšky podél Žabakoru a jasanovou alejí až do Žďáru. Tištěný plán trasy s odjezdy vlaků si pro účastníky připravila Markéta Tomášová.

V bývalé kovárně čp. 10 ve Žďáru z roku 1808, vítala od 9:30 hodin první návštěvníky současná majitelka Olga Volfová. Kromě povídání o stavení, kovárně a svých předcích pro všechny připravila i občerstvení a nechala nahlédnout také do vnitřních prostor kovárny a domu. Poté měl informace o architektuře stavení, o kovárně a kovářském náčiní připraveny Karel Hubač.

Kovářská činnost zde byla vykonávána do roku 1936. Cenné patrové roubené stavení je od roku 1958 památkově chráněno.

V roce 1982 se jeho interiér i zahrada, stal dějištěm televizního zpracování slavné povídky A. P. Čechova Švédská zápalka v režii Jiřího Svobody s hvězdným obsazením v podobě Rudolfa Hrušínského v roli stárnoucího policejního komisaře, Libuše Šafránkové, Josefa Somra, Josefa Abrháma, Jiřího Menzela a dalších.

Protože se návštěvníků sešlo několik desítek, ze situace vyplynulo, že první skupina odcházela na další místo, tedy do keramické dílny paní Zdenky Baladránové, už kolem 10 hodiny dopolední. Ostatní si v klidu doprohlédli kovárnu a později se k nim připojili.

V kapradí, keřích a stromech ukryté roubence nás přivítala keramička, paní Zdenka Baladránová společně se svou fenkou Sárou. O své práci s keramikou vyprávěla venku na dvorku před dílnou. Do té se pak každý mohl vejít podívat, ale pro bezpečnost vypálených hrnečků bylo nutné vstupovat po jednom. Kdo chtěl, mohl si dokonce i vyzkoušet malovat glazurou na cvičný hrnek. Tato zastávka byla velmi příjemná. K pohodě a odpočinku přispělo i paní Baladránovou nachystané občerstvení pod pergolou.

Následující přesun auty, na kole a pěšky do Arnoštic byl ještě oživen jednou zastávkou s historickým povídáním, kterou si u kaple Navštívení Panny Marie ve Žďáru připravil Karel Hubač.

Na Biofarma Arnoštice u Žehrova se opět postupně všichni sešli krátce po poledni. Paní majitelka, Doubravka Fišerová, připravila občerstvení v podobě sušeného masa a marmelád ze své farmy, všechny seznámila s chovem hovězího dobytka.

S cirka 300 ks hospodaří na ploše více než 300 ha půdy Českého ráje! Také jsme se dozvěděli o masné výrobě, sadaření a zpracování ovoce, včelaření, práci na statku a o své keramické dílně. Do masné dílny bylo možné nahlédnout, v dílně keramické paní Fišerová povídala a i prakticky předvedla práci s hlínou na hrnčířském kruhu. Posledním bodem programu na farmě byla návštěva obchůdku Fišerových. Zde bylo možné si nakoupit místní keramiku, sušené ovoce, marmelády, sirupy, maso chlazené i sušené.

Na zpáteční cestu se všichni vydali po 2. hodině odpolední. Někdo opět na kole, jiní auty. Pěšky z Arnoštic do Březiny a poté vlakem do Mnichova Hradiště se vydali tři nejzdatnější účastníci výletu.

Celý sobotní výlet se vydařil. My moc děkujeme jak všem, kteří se s námi za řemesly vydali, tak především třem ženám, bez kterých by se tento výlet nemohl v této podobě uskutečnit. Děkujeme paní Olze Volfové, Zdence Baladránové a Doubravce Fišerové za pozvání do jejich soukromí a za jejich čas, který nám všem věnovaly.

Autoři fotografií: Dana Stránská, Markéta Tomášová, Lucie Holečková, Ladislav Šourek a Karel Hubač

Za Muzeum města Mnichovo Hradiště Lucie Holečková a Karel Hubač

Jičín - město pohádek
31. 5. 2022

Na poslední květnový den byla naplánována seniorská turistika "Jičín - město pohádek". Probudili jsme se do krásného slunečného rána, byla to předzvěst i krásného dne. Na autobusovém stanovišti se sešlo dvacet účastníků, jako téměř vždy většina žen, muži pouze čtyři. Cesta autobusem byla příjemná, v Sobotce s přestupem. Spoje na sebe dobře navazují. Vystoupili jsme na Komenského náměstí a tam se k naší skupině připojily další tři turistky, takže se náš počet ustálil na 23. Červená turistická značka nás zavedla na Valdštejnovo náměstí s dominantou zámku a kostela sv. Jakuba Většího. Prošli jsme renesanční Valdickou bránou na Žižkovo náměstí a pomalu nás vítala unikátní přírodní památka - téměř dva kilometry dlouhá lipová alej. Čtyřřadé stromořadí je součástí Valdštejnovy barokně komponované krajiny, průměrné stáří lip činí 100 let, alej čítala původně 1152 stromů. Po upravené stezce jsme se za dobré nálady přiblížili k Libosadu s Valdštejnovou lodžií. Toto výjimečné místo mělo sloužit k neformálním setkáváním, reprezentaci a zábavě. Bohužel, smrtí Albrechta z Valdštejna nastala změna, Lodžie i celý areál Libosadu pozbyly svého významu a chátraly. V poslední době se město Jičín snaží o nápravu, Lodžie je již obnovena, dokončuje se i oprava čestného dvora. Zahrada je zbavena křoví a náletu. Po nezbytné fotodokumentaci, svačině a odpočinku jsme se pomalu po chodníčku dostali k poslední dominantě naší cesty, a to k bývalému kartuziánskému klášteru. Tam chtěl Albrecht z Valdštejna nalézt místo svého posledního odpočinku. Ovšem po zrušení kláštera byly ostatky Valdštejna i jeho manželky Lukrécie Nekšovny z Landeka přemístěny do kaple sv. Anny v Mnichově Hradišti. Dnes je z kláštera věznice, mohli jsme spatřit jen věž kostela sv. Josefa a vstupní portál. Část turistů se rozhodla, že si den ještě užije prohlídkou židovského hřbitova a nedaleké vyhlídky a část se nás vydala dle původního plánu na zpáteční cestu do Jičína. Ještě jsme se pokochali výhledem na vrch Zebín s kaplí sv. Máří Magdalény. Z autobusového nádraží jsme se opět pohodlně dopravili domů. Byl to hezky prožitý den obohacený novými zážitky.

Fotogalerii naleznete zde: Jičín - město pohádek

Splouvání Divoké Orlice a orlice
27. - 29. 5. 2022

O víkendu 27.-29. května jsme s mnichovohradišťským KČT vyrazili na tradiční jarní vodácký výlet. V minulých letech jsme absolvovali postupně všechny běžně sjízdné úseky naší Jizery, a proto jsme si tentokrát vybrali jinou řeku. Volba padla na Orlici. S ohledem na vzdálenost i možnosti, které obě Orlice i jejich spojený tok nabízejí, jsme se rozhodli pro dvoudenní plavbu s tábořením. Základnu jsme měli v kempu RAMPA sport v Týništi nad Orlicí, kde nám kromě místa pro stany a občerstvení zajistili i půjčení lodí (plastových kánoí Samba), dalšího vybavení a jejich přepravu. V pátek večer jsme tam dorazili každý po vlastní ose - nutno říct, že většina posádek nebyla z Mnichova Hradiště. Přijeli Pražáci, Sobotečáci, Jičíňáci, ale také rodina z Jablonného v Podještědí nebo z Třemošnice. Oba večery nám zpříjemnil táborák a kytara jednoho z mladších účastníků.

V sobotu ráno jsme se vlakem přesunuli do Doudleb nad Orlicí a 10 posádek (bylo nás celkem 29 vodáků, z toho 10 dětí) vyplulo za mírného deště a větrného počasí. Naštěstí déšť brzy ustal a my se přes Kostelec nad Orlicí a jeden nesjízdný jez čím dál tím méně regulovanou řekou posouvali směrem k našemu kempu, sobotnímu cíli. Točitá Divoká Orlice, a v neděli i spojená Orlice, vyžadovaly základní dovednosti kormidelníka i šikovného háčka, ale nebyly příliš vodácky náročné. Přesto si daň v podobě jedné "cvaknuté" lodi už v sobotu před obědem vybraly. Na oběd jsme si došli do výborné čestické hospody. Část vodních turistů však zůstala u lodí a zastihl je pořádný slejvák. I proto dále pokračovalo již jen 8 posádek. Divokou přírodou s množstvím ptactva a dalších živočichů (zahlédli jsme i velkého dravce, snad orla mořského, a různé větší vodní hlodavce, přehlédnout se nedaly typicky ohryzané stromy od bobra) jsme postupně dopluli k soutoku s Tichou Orlicí a přes další nesjízdný jez jsme se brzy dostali do kempu.

Také nedělní splouvání spojené Orlice, již jen v počtu 6 lodí, se neslo ve znamení meandrující řeky s typickými "sutými" hliněnými břehy a hezkými písečnými plážemi. Jedna taková nás v neděli, kdy už tolik nefoukalo, zlákala ke koupání. Přes sjízdný kamenný zához jsme na oběd dopluli do Krňovic. Ani blížící se mračna nás neodradila od rozhodnutí pokračovat ještě další hodinu a půl do našeho nedělního cíle Blešna. Cestou jsme proto pořádně zmokli. Další kamenný zához jsme po obhlídce raději přenesli a rychle spěchali do cíle, kde už na nás naštěstí čekal odvoz z RAMPA sportu. Ochotná paní vedoucí pro nás vypravila hned 2 dodávky, které zajistily nejen přepravu lodí, ale i zmrzlých posádek do tábořiště k autům.

I přes chladnější počasí a několik nepříjemných jarních dešťů jsme si, myslím, plavbu veskrze užili. Celkem jsme za dva dny po řece urazili 44 kilometrů. Doufám, že všichni menší i větší vodáci splouvání přečkali ve zdraví. A už pomalu přemýšlím, jakou českou řeku si vybereme příští rok.

Fotogalerii naleznete zde: Splouvání Divoké Orlice a Orlice

Památky Hradce Králové
26. 5. 2022

Ve čtvrtek 26. května 2022 se nás na vlakovém nádraží Mnichovo Hradiště sešlo 23 turistů, kteří se rozhodli rohlédnout si historickou část statutárního města východních Čech, které leží na soutoku Labe s Orlicí a nyní má 91 tisíc obyvatel - Hradec Králové. V HK na nás již čekala Jiřina.

Po zakoupení jízdenek jsme museli překonat vzdálenost 112 km s jedním přestupem v Nymburce) jsme dojeli do Hradce Králové. Již před odjezdem vlaku jsem oznámila malou změnu, a to prohlídku Obřího akvária. Téměř všichni s návštěvou akvária souhlasili. Protože senioři v HK nemají bezplatné jízdné, zakoupili jsme jíz-denku na autobus a odjeli do stanice Labská kotlina - Obří akvárium a tím jsme se přiblížili k naší další prohlídce historického jádra města.

Obří akvárium je se svými 130 tisíci litry největším sladkovodním akváriem v České republice. V první místnosti akvária jsme si prohlédli unikátní sbírku lebek exotických ryb. Ve druhé části prohlídky jsme se ocitli na tropické lávce uprostřed deštného pralesa. Zhlédli jsme krásné rostliny, jako jsou orchideje, bromélie a obdivuhodné tvarové i barevné rozmanitosti. Pod vodní hladinou jsme viděli spousty plovoucích ryb. Po průchodu pralesem jsme se ocitli na dně sladkovodní tropické tůně se společenstvím ryb Jižní a Střední Ameriky. Toto akvárium je soukromé a ne-ní nikým sponzorováno, jedině prohlídkou a zaplacením vstupného. I když je skutečně veliké, připravilo si pro nás zklamání svou velikostí. Po zhlédnutí pořadu v televizi v Toulavé kameře jsme očekávali něco obr velikého.

Po prohlídce akvária jsme zamířili přímo na cyklotrasu kolem Labe, kde jsme viděli soutok s Orlicí. Příjemnou procházkou jsme došli až k jezu a secesní elektrárně Hučák. Naše další kroky dále směřovaly do nádherně upravených Jiráskových sadů, k soutoku, dále pak rozkvetlým parkem až k dřevěnému kostelu sv. Mikuláše.

Z parku jsme se vydali k bývalému pivovaru a ke krásnému Gočárovu hrajícímu schodišti. Protože bylo bezvětří, tak jsme nic neslyšeli a pokračovali jsme směrem na Velké náměstí, kolem krajského úřadu a regionálního pivovaru až na náměstí Jana Pavla II. Před námi se objevila katedrála svatého Ducha (cihlová trojlodní stavba z počátku 14. století) spolu s Bílou věží. Protože byl čas oběda, zašli jsme do restaurace Nové Adalbertinum. Po dobrém obědě jsme se vrátili k Bílé věži a vystoupali po 226 schodech na ochoz věže. Byla dobrá viditelnost a kolem ochozu byly informační tabule o blízkých i vzdálenějších místech. Cestou z věže jsme sestoupili ke skleněnému modelu Bílé věže.

Po prohlídce Bílé věže a celého okolí Hradce Králové z výšky 72 m dostali někteří chuť na kávu a zákusek, a tak jsme zašli do cukrárny v místě bývalé historické radnice. Po sladkém občerstvení jsme pokračovali prohlídkou města. Došli jsme na Eliščino nábřeží, k infocentru a prohlédli jsme si budovu Muzea východních Čech, která je považována za nejkrásnější budovu HK.

Naše cesta k nádraží vedla přes Tyršův most, směrem na Masarykovo náměstí s pomníkem T. G. Masaryka. Klidnou ulicí, pěší zónou plnou obchodů a kaváren, jsme došli na Baťkovo náměstí, podchodem na Dukelskou třídu a kolem tržnice přímo ke kostelu Božího srdce Páně. Poté na Riegrovo náměstí, a protože jsme měli ještě chvíli do odjezdu vlaku, prohlédli jsme si fontánu Koruna, která byla postavena roku 2016 na hlavní Gočárově třídě.

Společně jsme odjeli z Hradce Králové do Mnichova Hradiště vlakem v 17:08 h, s přestupem v Nymburce a v Ml. Boleslavi. Rychlík od Prahy měl 35 minut zpoždění, takže jsme museli čekat na nádraží. Ještě že některým zbyla svačina, tak ji na lavičce snědli a ukrá-tili si čekání na vlak. Do Mnichova Hradiště jsme dorazili asi v 19,30 hod. příjemně unaveni.

Společně jsme ušli plánovaných 10 km, s novými zážitky z krásného Hradce Králové.

Fotogalerii naleznete zde: Památky Hradce Králové

Z Libice nad Cidlinou do Poděbrad
18. 5. 2022

Druhé naše seniorské putování Polabím bylo tentokrát naplánováno na jarní dobu, abychom strávili příjemné chvíle v probouzející se přírodě. Ve středu 18. května jsme se probudili do krásného slunečného rána, které nás vylákalo na turistiku opravdu v rekordním počtu. Na nádraží se nás sešlo celkem 30, opět převažovaly ženy, doprovod nám tvořili jen tři pánové. Cesta vlakem byla příjemná, po opuštění nádraží v Libici jsme prošli obcí se zastávkou u pomníku sv. Vojtěcha, minuli dva kostely, evangelický i kostel sv. Vojtěcha. U pomníčku jsme se napojili na červenou turistickou značku a ta nás pak vedla po cyklostezce až do lázeňského města Poděbrady. Hlavním cílem naší turistiky bylo Slavníkovské hradiště, zde jsme si připomněli trochu temnější historii, a to vyvraždění rodu velmože Slavníka z roku 995. Sousoší sv. Vojtěcha a jeho nevlastního bratra Radima, kteří jediní ještě se Soběslavem tento krvavý čin přežili, je upomínkou na tuto tragickou událost. Odtud jsme pak ve skupinkách pokračovali až k soutoku Labe s Cidlinou. Je to krásné magické místo, byla možnost chvíli si posedět a posvačit, zamávali jsme výletní lodi a pak jen za dobré nálady pokračovali v pohodové turistice. Z levé strany jsme míjeli lužní les zvaný Huslík, který je součástí poděbradských městských lesů, na Labi pozorovali štěbetající kachny a kochali se kvetoucími kaštany. Město Poděbrady nás uvítalo hned prvním Svatojánským pramenem minerální vody. A na fotkách je vidět, že unaveným poutníkům moooc chutnala. Osvěženi jsme se pak na náměstí Jiřího z Poděbrad domluvili na ukončení organizované části turistiky. Část nás odjela do MH dle plánu, část si pobyt v lázních prodloužila, zašla na oběd či kávičku a užívala krás Libenského kolonády. Myslím, že to byl skutečně krásný jarní den umocněný procházkou podél Labe, mnozí z nás si měli stále co povídat a jistě jsme si z turistiky odnesli i pěkné dojmy.

Fotogalerii naleznete zde: Z Libice nad Cidlinou do Poděbrad

Víkendový pobyt ve Sloupu v Čechách
13. - 15. 5. 2022

V červnu roku 2019 zorganizoval mnichovohradišťský Klub českých turistů svůj první víkendový pobyt (do té doby nabízel turistům výhradně jednodenní výlety). Tehdy jsme se vypravili do Sloupu v Čechách, do malebné obce ležící na úpatí Lužických hor. A proč zrovna do Sloupu v Čechách? Jednak se jedná o turisticky vyhledávanou oblast s jedinečnými skalními útvary a rozsáhlými lesy, a jednak ho často navštěvuje (a tudíž i relativně dobře zná) jeden z členů našeho výboru, kterému tak nečinilo zásadní problém naplánovat v dané lokalitě odpovídající program. Kromě toho se ve Sloupu nachází mnoho ubytovacích zařízení, najít zde nocleh tak není žádný velký problém. Jelikož jsme za víkendovým dobrodružstvím vyrazili ve 34 osobách, volili jsme penzion Herberk, splňující naše kapacitní požadavky a zároveň nabízející útulné pokoje, vybavenou kuchyň, prostorné společenské místnosti či hernu pro děti.

Protože jsme na zmíněný pobyt zaznamenali řadu pozitivních ohlasů, rozhodli jsme se ho zopakovat. V pátek 13. května 2022 jsme se tak opět vypravili do penzionu Herberk, abychom v něm znovu strávili turistikou nabité dva dny. První k Herberku dorazil Jirka Janda, který si od správce penzionu převzal klíče a vyslechl ubytovací řád. Zanedlouho přijeli i další členové naší víkendové party. Osazenstvo Herberku tvořilo 29 osob různého věku (od předškolních dětí až po seniory). Pro takto rozmanitou skupinu nemohl být naplánován totožný program, proto "organizátor" pobytu Jirka Janda všem účastníkům pouze doporučil možné cíle. Za turistikou se však vyrazilo až v sobotu ráno, páteční večer patřil posezení u ohně, opékaní buřtů, povídání si a vzájemnému seznamování.

V sobotu po snídani se vytvořilo několik skupin, které nezávisle na sobě vyrazily za krásami Lužických hor. Senioři poznávali Sloup a jeho nejbližší okolí. Nejpočetnější skupinu převážně tvořily rodiny s dětmi. Ti se vydali přes Nový Bor na čtvrtý nejvyšší vrchol Lužických hor - kopec Klíč se 750 m n. m. Skupina následně sestoupala do obce Svor, odkud se vlakem vrátila zpátky do Nového Boru. Zde se turisté zastavili v tamní restauraci, aby nabrali síly na další putování. Ve městě skla se skupina dále rozdělila. Někteří se do Sloupu vypravili tou nejkratší cestou, naopak zdatnější jedinci směřovali do Sloupu přes Havraní skály a Radvanec. Před Radvancem se oddělili další dva turisté, aby mohli zdolat dominantu Sloupska - kopec Ortel s vrcholem 554 m n. m. Ačkoliv někdo s bolavými nohami, do Herberku nakonec všichni dorazili po svých. Sobotní večer se odehrával v podobném stylu jako předchozí den - tentokrát jsme však neseděli venku u ohniště a neopékali buřty, nýbrž jsme se sešli v Herberku v jedné ze společenských místností, kde jsme plynule navázali na předchozí večer a ještě více se seznámili a pobavili.

Nedělní dopoledne se neslo v duchu loučení s krásně prožitým víkendem. Balili jsme svá zavazadla, uklízeli jsme a pomalu se připravovali na odjezd domů. Protože by byla škoda Sloupsko a jeho okolí tak rychle opustit, opět jsme vytvořili několik skupinek a v nich vyrazili na výlet. Jelikož senioři během soboty prošli ve Sloupu většinu významných turistických cílů, v neděli zde dále nezůstávali, nýbrž dojeli do nedalekého Kamenického Šenova, aby zhlédli Panskou skálu, známou zejména z pohádky Pyšná princezna. Většina zbývajících turistů však zůstala ve Sloupu a prošla si místa, která předchozí den navštívili senioři. Rodiny s dětmi tak navštívily Modlivý důl (tj. ve skále vytesanou kapli nacházející se v obci Svojkov), vystoupaly na rozhlednu Na Stráži či si odpočinuly v lesním divadle, v němž své herecké umění předvedly Luisa Šindelářová a Kačenka Tomášová. Nedělní putování Sloupem skončilo na parkovišti pod skalním hradem, kde účastníci pobytu kolem 15. hodiny nasedli do aut a uháněli v nich zpátky ke svým domovům.

Fotogalerii naleznete zde: Víkendový pobyt ve Sloupu v Čechách

Seniorské putování

Dne 13. 5. jsme odjížděli v 10:00 hodin dvěma auty v počtu 5 osob na víkendový pobyt ve Sloupu v Čechách. V Mimoni na náměstí jsme navštívili cukrárnu, kde jsme si dali dobrou zmrzlinu a také kávičku. Další plánovaná zastávka byla v Zákupech, kde jsme zažili příjemnou a zajímavou prohlídku zámku. Prošli jsme kolem opravovaných hospodářských budov a téměř celým krásně upraveným parkem. Na oběd jsme zašli jsme do nedaleké Podzámecké restaurace.

Poté jsme pokračovali až na parkoviště pod hradem ve Sloupu v Čechách. Obuli jsme si turistické boty a již jsme stoupali ke hradu, který jsme celý prošli bez davu návštěvníků. Byla velmi dobrá viditelnost, a tak jsme si prohlédli blízké i vzdálené okolí kolem dokola.

Po prohlídce hradu jsme se ubytovali v Herberku a ještě před večeří jsme prošli sklepní uličku, kde jsme spatřili sklepení s poutníkem. Večer jsme se všemi poseděli u ohniště a opekli si buřty. Strávili jsme pěkný den (ušli jsme pohodových 8 km) s tím, že ráno vymyslíme trasu našeho celodenního výletu.

Sobota: naplánovaná trasa: kolem hřbitova ke skále Bílá paní, do Svojkova a Modlivého dolu, k lesnímu divadlu a zpátky k penzionu. Vyrazili jsme na cestu v 10 hodin, došli jsme na místní hřbitov, k Samuelově jeskyni, dále jsme pokračovali směrem na Svojkov a v parku jsme zažili závěr hasičského cvičení a zakoupili protekční kávu a pokračovali na zříceninu hradu. Odtud do Modlivého dolu, odkud jsme vystoupali na rozcestí do sedla pod Slavíčkem a po zelené až k Záhořínské kapli. Dále po krásné lesní cestě k rozcestí pod Křížkem a všude okolo jsme viděli spousty krásných skal. V závěru nás čekalo lesní divadlo, poseděli jsme a dojedli poslední svačinu i dopili pití a už jsme se vraceli směrem k památné lípě a do penzionu. Po návratu jsme věnovali čas hygieně a večeři a všichni jsme se sešli v apartmánu ve druhém patře. Celkem jsme ušli 13 km. Ještě večer jsme naplánovali nedělní výlet.

Neděle: po odjezdu z penzionu jsme se vydali směrem na Kamenický Šenov na prohlídku Národní přírodní památky Panská skála. Už na parkovišti bylo spousta aut. Překvapilo nás, kolik lidí se pohybuje po vrcholech skály. Bylo docela problém vyfotografovat tuto skálu bez toho, aby se nějaká osoba dostala na foto.

Naším dalším cílem byla rozhledna nad Českou Kamenicí. Zámecký vrch je výrazný osamělý čedičový kopec s nadmořskou výškou 540,7 m. Na vrcholu kopce se nacházejí pozůstatky Kamenického hradu a obnovená rozhledna.

Na tuto rozhlednu jsme opravdu šplhali jako kamzíci, po kamenité strmě stoupající cestě. Výstup se ale opravdu vyplatil, byl krásný pohled do údolí. Procházeli jsme kolem krásných čedičových útvarů a hlavně bez lidí. Ještě pod rozhlednou s výhledem na Českou Kamenici jsme se spravedlivě rozdělili o svačinu, jablka a sušenky. Ani cesta dolů nebyla tak jednoduchá i když jsme zvolili cestu okružní, celkem jsme ušli nebo vlastně vyšplhali 8 km.

Ještě v České Kamenici jsme zašli na pozdější oběd a potom jsme už jeli směrem domů do Mnichova Hradiště. Cestou jsme se zastavili na koňské farmě. Opravdu krásný zážitek podívat se do očí tak krásným zvířatům.

Fotogalerii naleznete zde: Víkendový pobyt ve Sloupu - seniorské povídání

Bývalý skalní hrádek Drábovna u Malé Skály
10. 5. 2022

Ráno v úterý 10. května jsme se společně s osmi seniory sešli na nádraží v Mnichově Hradišti a vyrazili vlakem směr Dolánky u Turnova. V Dolánkách se k nám připojilo dalších pět maminek s dětmi a poté jsme se vydali ke skalnímu hrad Drábovna. Po delším stoupání vesnicí cestou na hrad nás čekalo na konci Dolánek milé překvapení v podobě samoobslužného baru. Počasí nám přálo a sluníčko svítilo, a tak nám občerstvení po vyšlápnutí kopce přišlo vhod. Po občerstvení nás čekalo ještě cca 3,5 km na Drábovnu. Cesta po červené značce nás vedla po skalních vyhlídkách na Kozákov, Suché skály, ale i Valdštejn a Trosky. Výhledy to byly opravdu krásné. Na konci první části cesty jsme dorazili na Drábovnu, což znamenalo pro dospělé krátkou pauzu před další cestou a pro děti vítané lezení po skalách v okolí. Cesta je značena lesním terénem, ale ani mamky s kočárky se nikdo nezalekly a bravurně vše projely... Z Drábovny výprava pokračovala na vlak na Malou Skálu. S maminkovskou skupinou jsme se s dětmi odpojily a šly jsme kratší trasu - jen šest kilometrů, ale seniorská skupina si svůj výlet ještě protáhla zacházkou přes hrad Frýdštejn. Na Malou Skálu došly obě skupiny téměř nastejno. Po občerstvení, nákupu suvenýrů a zmrzliny jsme nasedli na vlak a ten nás odvezl zpět domů.

Fotogalerii naleznete zde: Bývalý skalní hrádek Drábovna u Malé Skály

Oldřichovské háje a skály
8. 5. 2022

Ve sváteční květnovou neděli (8. května) za příjemného počasí se sešlo dvanáct výletníků na nádraží v Mnichově Hradišti a vyrazili do Oldřichova v Hájích. Zde nás čekalo počáteční mírné stoupání k parkovišti v Oldřichovském sedlu. Vstoupili jsme do jarního bukového lesa, míjeli osamocené skály a skalky, vyzkoušeli si představivost u jejích roztodivných tvarů a dorazili ke Skalnímu hradu, kde jsme se občerstvili a nabrali síly na nadcházející výstup na vrch Špičák.

Na jeho vrchol jsme vystoupali i za pomoci příkrých schodů, ale všichni to zvládli a mohli se tak rozhlédnout z výše 724 m n. m. Zde nás překvapil bílý holub, který nám dělal na kopci společnost.

Lesem plným skalních útvarů, za zpěvu ptactva a v závěru skrápěni májovou přeháňkou jsme sestoupili zpět do Oldřichova a vydali se vlakem k domovu.

Fotogalerii naleznete zde: Oldřichovské háje a skály

Na 1. máje na Valečov
1. 5. 2022

Výlet Na 1. máje na Valečov už se stal tradicí, letos jsme šli počtvrté a zúčastnilo se 16 dospělých a 4 děti. Sešli jsme se v 9:30 h u vlakového přejezdu u Přestavlk a první plánovaná zastávka byla na hrázi přestavlckého rybníka, kde jsme zkontrolovali stav našich vysazených dubů a řádně je zalili. Za slunného počasí jsme pokračovali kolem dalších rybníků, kde právě hnízdily labutě, a odbočili jsme na cyklostezku vedoucí k Bosni. Rodiny s dětmi volily pohodlnější cestu po červené trase. Po zdolání kopce jsme se ohlédli a měli jsme celé naše město jako na dlani a byl i krásný výhled na nedaleký Bezděz, Ralsko i Ještěd. A to už jsme se přiblížili k parkovišti pod hradem Valečov - někteří z nás neodolali dopolední kávě a měli jsme k ní i upečené dobroty.

Dlouho jsme se nezdrželi, rozkvetlé třešně lákaly k tradičnímu políbení (kdo měl s kým ).Těsně pod hradem jsme pořídili společné foto a vydali se na průzkum skalních obydlí - i když je už dávno známe, stále je můžeme vidět znovu. Otestovali jsme také, zda se ještě protáhneme mezerou kolem stromu mezi dvěma skalami - všichni prošli bez úhony.

A jako každý rok jsme si i letos dali svačinu a přípitek v posledním skalním příbytku.

Po krátkém posezení naše cesta pokračovala k rozcestí za Valečovem a odbočili jsme na červenou trasu a přes osadu Bunclava došli až k silnici a kolem Hospůdky na Zásadce opět po červené směrem k Mnichovu Hradišti. Míjeli jsme louku s množstvím rozkvetlých blatouchů a petrklíčů, objevili jsme studánku na toku Veselky, která ústí do přestavlckých rybníků. Na hrázi posledního z nich jsme si naposledy společně poseděli a po téměř čtyřhodinové procházce a 11 kilometrech jsme se rozešli ke svým domovům.

Příští rok určitě půjdeme zase.

Fotogalerii naleznete zde: Na 1. máje na Valečov

Z Hradiště na Ještěd
30. 4. 2022

Na sobotu 30. dubna připravil mnichovohradišťský Klub českých turistů výšlap na horu Ještěd, dominantu Liberce, která je viditelná i z našeho města. Přestože nás čekalo 36 náročných kilometrů, počet účastníků předčil naše původní očekávání. Na trasu se totiž vydalo 15 zdatných turistů a jeden pes. Možná to způsobilo i nádherné jarní počasí, které k výletu přímo vybízelo.

Naše putování začalo v 8 hodin před městským informačním centrem v Mnichově Hradišti. Odtud jsme se vypravili po zelené turistické značce ke zřícenině hradu Zásadka. Zde nás štědře přivítal správce hradu, pan Jiří Plaček, který nám připravil malé pohoštění v podobě bábovky, jednohubek a několika druhů nápojů.

Posilněni stravou a pitím jsme sešli do Mohelnice nad Jizerou, kde jsme odbočili na modře značenou trasu a následně podél Mohelky putovali do Chocnějovic. V této obci jsme se krátce zastavili, abychom u kostela sv. Havla posvačili a nabrali nové síly.

Z Chocnějovic vedly naše kroky přes Buda, Sedlisko, Kobyly a Vorklebice do malebných Letařovic. Ačkoliv se v této obci nachází sotva dvacet budov, minimálně dvě z nich stojí za zmínku - první je kostel sv. Jakuba (dnes chráněný jako kulturní památka České republiky) a druhou je budova bývalé školy (ta do roku 2002 patřila a sloužila jako rekreační objekt herečce Slávce Budínové). Protože jsme do Letařovic dorazili přesně v poledne, u kostela jsme z batohů vybalili svačiny a zhruba na dvacet minut si odpočinuli.

Najedení a odpočatí jsme dále pokračovali po modře značené trase do Českého Dubu. Zde někteří v tamní večerce dokoupili pití či jídlo. Na konci Českého Dubu jsme odbočili na červenou trasu a následně prošli Starým Dubem, Javorníkem a Horkou. Odtud jsme převážně jen stoupali. Posledních 3,5 kilometru sice bylo náročných, zato nás po zdolání kopce čekal hřejivý pocit - po osmi hodinách chůze jsme Ještěd konečně dobyli! Odměnou nám byl i nádherný výhled do širokého okolí či příjemné posezení v hotelové restauraci.

Ovšem naše cesta na Ještědu nekončila. Zbývaly nám cca čtyři kilometry do Horního Hanychova. K němu jsme začali sestupovat po 17. hodině, přičemž přesně v 18:00 hodin jsme v něm nasedli na tramvaj a nechali se jí dovézt na liberecké autobusové nádraží. Zde jsme v 18:40 hodin nastoupili do autobusu a vrátili se zpátky do Mnichova Hradiště.

Všichni účastníci, kteří výlet absolvovali, si ho jistě užili a budou na něj dlouho vzpomínat. Ačkoliv se jednalo o jeden z náročnějších výletů, nikdo ho nevzdal. Velkou poklonu a uznání pak rozhodně zaslouží pan Jiří Šmidrkal, který i ve svých 83 letech úspěšně absolvoval celých 36 kilometrů.

Fotogalerii naleznete zde: Z Hradiště na Ještěd

Zdenčina skála
28. 4. 2022

Výlet na Zdenčinu skálu byl také jedním z mnoha, které musely být kvůli koronavirovým opatřením odloženy. Ale konečně nastal den "D" a výlet byl uskutečněn ve čtvrtek 28. dubna. Sraz byl stanoven na mnichovohradišťském náměstí, odkud v 8:55 h odjížděla skupinka 10 turistů autobusem do Turnova, kde u autobusového terminálu přistoupilo dalších 11 výletníků z Jaroměře, se kterými se již dobře známe a absolvovali jsme společně několik vycházek. Popojeli jsme na turnovské autobusové nádraží a tam čekala poslední zájemkyně o tento výlet a náš počet tím stoupl na 21. Přešli jsme lávku přes Jizeru a zabočili do ulice Trávnice a z ní pak zahnuli do téměř neznámé ulice Svěrácká brána. Zde začalo avizované táhlé stoupání po starých schodech a vyústilo ve Skálově ulici. Míjeli jsme pomník Josefa Pekaře, překrásnou stavbu sokolovny s pomníkem Miroslava Tyrše a krátce jsme se zastavili u bývalé Pacltovy hutě z 18. století. Tato stavba již dávno neslouží svému původnímu účelu, ale zůstala zachována a její historii připomíná panel s fotografiemi. Huť je poslední památkou zaniklé městské části Sklenařice, která padla na úkor budování areálu šperkařské školy.

Postupně jsme míjeli další významné budovy nyní již v Husově ulici: městskou knihovnu a Husův sbor. Za hotelem Karel IV. jsme přešli do Zborovské ulice, která je snad nejdelší v Turnově. Hned na začátku stojí budova hotelové školy. Čekalo nás další táhlé stoupání lemované krásnými vilkami a kvetoucími zahradami. Tato část Turnova byla pro mnohé zcela neznámým místem. U mateřské školy začíná naučná stezka "Pojďme za vodou", která informuje o zdrojích vody v okolí Turnova. Nacházeli jsme se v místní části zvané Károvsko. První společnou fotografii jsme pořídili právě zde - v parčíku s dřevěnou plastikou a s výhledem na Hruboskalsko s hradem Valdštejn a na druhé straně na Ještědsko-kozákovský hřeben. Úplně na konci Zborovské ulice jsme se zastavili u mohutné stavby věžového vodojemu, kde je zároveň 2. zastavení naučné stezky.

Naše stoupání bylo u konce a dostali jsme se k silnici, po které jsme ušli jen kousek a pokračovali po červeně značené trase k rozcestí U Šlejfírny, kde je začátek obce Záholice. Teplé slunečné počasí nás popohánělo do stínu lesa, který byl nedaleko. Vstoupili jsme do Přírodní rezervace Klokočské skály, jejíž součástí jsou méně známé Betlémské skály. Opět nás čekalo mírné stoupání lemované skalami a vysokým borůvčím. V místě, kde stojí dvě protilehlé lavičky, jsme vyhlásili svačinovou pauzu. Stále po červené jsme pak dospěli k odbočce na Zdenčinu skálu, kde jsme již museli postupovat opatrně, nacházely se zde pískovcové oblé kameny zvané "sloní hřbety". Čekaly nás sestupy a výstupy mezi skalami, vystouplé kořeny borovic a také dvě úzké lávky mezi skalními bloky. Ani to však neodradilo staršího člena naší výpravy, který má velmi oslabený zrak. Naopak byl potěšen, že i s tímto omezením dokázal zdolat všechny překážky a vystoupal na cíl naší cesty - Zdenčinu skálu s vyhlídkou.

Vyhlídka nám umožnila překrásný výhled na protější masív Zbirohu, na ostroh Chocholka, Hamštejnský hřeben, Besedické skály a do údolí Jizery. Zdenčina skála se vypíná nad obcí Rohliny ve výšce 390 m n. m. K vyhlídce se vztahuje pověst o mladé dívce Zdeňce, která z nešťastné lásky skočila ze skály do hlubiny pod ní.

Poté, co jsme se všichni vystřídali na malé plošině vyhlídky, bylo nabízeno sladké i slané pohoštění jako odměna za zdolání strmých a kluzkých schodů.

Nastal čas na zpáteční cestu, takže znovu nahoru a dolů a přes lávky a po pár metrech jsme odbočili vpravo a tentokrát po neznačené cestě jsme klesali mezi skalami roztodivných tvarů s jeskyňkami a puklinami. Nad hlavou nám šuměly borovice a ani se nám nechtělo opouštět tuto kouzelnou část Betlémských skal. Na konci lesa jsme u silnice počkali, až byla celá skupina pohromadě, a pokračovali jsme k rozcestí Nad zrcadlovou kozou. Odtud již po pohodlné asfaltové cestě podél Jizery k Zrcadlové koze. Vzhledem k pěknému počasí zde měli otevřeno, proto jsme neodolali a vybrali si občerstvení každý podle své chuti.

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali podél Jizery směrem k Turnovu. Míjeli jsme Dolánecký vodopád a podél náhonu došli až k Ovocnému baru v Turnově. Odměna v podobě kávy a zmrzlinového poháru byla zakončením celého výletu a zbývalo jen dojít k autobusovému nádraží a odtud zpět do Mn. Hradiště a část výpravy na opačnou stranu směrem na Jaroměř.

Málokdo z nás pocítil v nohách dnešních 10 km.

Fotogalerii naleznete zde: Zdenčina skála

Lázně Bělohrad
21. 4. 2022

Po řádném nastudování předpovědi počasí jsem naplánovala na čtvrtek dne 21. 4. 2022 výlet do Lázní Bělohrad. I když jsme se probudili do trochu uplakaného dne, stejně se nás na náměstí v Mnichově Hradišti na autobusové zastávce sešlo 14 účastníků. Autobusem jsme dojeli do Turnova na nádraží. V Příšovicích se k naší skupině přidaly ještě dvě účastnice. V Turnově jsme nastoupili na rychlík jedoucí do Staré Paky a asi po hodině jízdy jsme přestoupili na vlak jedoucí přes Novou Paku do Lázní Bělohrad, kde na nás již čekala poslední účastnice Jiřina. Stala se z nás docela velká skupina sedmnácti turistů.

Po hromadné fotografii na nádraží se nás ujala jako průvodkyně městem paní Ludmila Grofová, která se v Lázních Bělohrad narodila a prožila v nich dětská léta.

Z nádraží jsme se vydali ke kostelu Všech svatých (římskokatolický farní kostel), který je postaven v barokním slohu a od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka České republiky. Kostel byl zavřený, ale nahlédnout se dalo prosklenými dveřmi. Okolo kostela se nachází hřbitov, kde jsou pochováni rodiče K. V. Raise. Na pomníku jsou dojemné verše, které spisovatel věnoval svým zesnulým rodičům.

Dále jsme pokračovali okolo školy, kam chodil spisovatel i paní Lída do školy. Před školou stojí pomník K. V. Raise. Tento pomník spisovatele je sochařské dílo profesora Bohumila Kafky, který je rodákem z nedaleké Nové Paky a je též autorem pomníku Jana Žižky v Praze na Vítkově. Pomník byl slavnostně odhalen 15. 7. 1928. Raisův pohled směřuje k jeho milované Zvičině.

Hned vedle školy stojí Fričovo muzeum, které vzniklo 1904 z popudu věhlasného paleontologa, geologa a profesora zoologie na Karlově univerzitě a později ředitele Národního muzea dr. Antonína Friče, který se ve zdejších lázních léčil, kraj si zamiloval a v Bělohradu často pobýval. Mimo stálé expozice se zde střídají různé výstavy.

Pomalu jsme došli k zavřeným vratům zámku, jehož rekonstrukce započala před čtyřmi roky a momentálně není veřejnosti přístupný.

Na náměstí stojí od roku 1907 Meteorologický sloup "Kadavý", který byl několikrát přemístěn a po rekonstrukci v roce 2000 byl vrácen na původní místo. Při prohlídce náměstí jsme prošli kolem pamětní desky, kde stál rodný domek spisovatele K. V. Raise.

Naše kroky dále směřovaly ke starým dřevěným a dodnes zachovalým chalupám, které byly postaveny (kolem roku 1720) podél potoka Javorka, podle místního názvu Třetí strana. A proč Třetí strana? V době, když ještě nebyla popisná čísla domů, byla západní a východní strana náměstí nazvaná První a Druhá strana. Řada domů po-stavená za potokem Javorka byla nazvána Třetí strana. Dodnes toto označení platí. Podle potoka jsme došli k hlavní silnici, která nás dovedla do lázeňské kavárny a cukrárny.

Po krátkém občerstvení jsme bažantnicí došli až k rybníčku pod Byšičkami.

Bažantnice - lázeňsky park, který má rozlohu 51 ha. Mimo sezonu byla bažantnice zavřená. Po dobu letní sezony bylo v parku mnoho upravených cestiček, které byly každé jaro vysypány novým pískem. Známá a oblíbená byla tehdy tzv. "kysibelka", železitá kyselka. V bažantnici se konalo mnoho akcí. Nyní je park tak trochu spíš jako lesopark. Jsou zde opraveny altánky u pramenů železité vody. I tuto vodu jsme ochutnali. Pozoruhodným tajemným místem je "Černé jezírko" s ostrůvkem, na němž spočívá kamenný kříž. Podle legendy se zde i s koněm utopila hraběnka při divoké jízdě.

Lesem jsme vystoupali až ke kostelíku - Byšičky. U bočního vchodu do kostela je nápadně velký kámen se dvěma dolíky, jakoby vytlačenými stálým klečením. Kámen je možno považovat za hříčku přírody. Podle pověsti jsou dolíky v kameni vytčeny otisky kolen sv. Petra, patrona kostela, který na něm v kleče prosil o smilování nad vesničkou a kostelíkem. Vesnička měla být potrestána za to, že vesničané vedli ne-zřízený život a v době bohoslužeb vyhledávali krčmu a vedli rouhavé řeči. Svatý Petr kostelík zachránil, ale vesnička se i s obyvateli propadla.

Byšičky inspirovaly básníka Karla Jaromíra Erbena, rodáka z Miletína, k napsání balady Svatební košile.

Po prohlídce okolí kostela, odkud je velice dobrý rozhled po bělohradské kotlině (a my jsme měli opravdu štěstí, byla velmi dobrá viditelnost), jsme se stezkou K. V. Raise vraceli zpět do města.

Cestou se naše skupina rozdělila na ty, co pospíchali domů a chtěli stihnout vlak v 15 hodin, a na ty, co si při chůzi vychutnávali pohledy na okolní krajinu a rozhodli se, že zajdou na pozdější oběd do restaurace Na Mostě. Po dobrém obědě jsme po-malu došli na nádraží a po čtvrté hodině jsme sedli na vlak a jeli domů. Přestože to ráno nevypadalo na pěkný den, počasí se umoudřilo a vyšlo i sluníčko. Zase jsme měli štěstí.

Všem se výlet líbil a již se těší na další společnou procházku krásnou jarní přírodou.

Fotogalerii naleznete zde: Lázně Bělohrad

Zásadně na Zásadku 2022 - 5. ročník
10. 4. 2022 

Znáte Zásadku? Tato malebná zřícenina byla v minulosti mimochodem v majetku Klubu českých turistů - nyní se o ni vzorně stará pan Jiří Plaček, který ji doslova vysekal z kopřiv a náletů a rok co rok přináší nová zkrášlení tohoto kouzelného místa, kde si na své přijdou děti i dospělí. I my jsme se tam opět vydali, a to v neděli 10. dubna 2022, kdy se uskutečnil 5. ročník naší tradiční jarní zahajovací akce sezóny pojmenované ZÁSADNĚ NA ZÁSADKU. Na tuto zříceninu renesančního zámku jsme se poprvé vydali v roce 2018, kdy jsme dosáhli rekordní účasti zhruba stovky výletníků - řada Hradišťáků se nám tehdy přiznala, že jdou na Zásadku vůbec poprvé. Věříme, že od té doby se počet místních, kteří na zříceninu již zavítali, výrazně navýšil. Zásadka je opravdu nedaleko (nejkratší cesta měří 3,5 km), procházka bažantnicí pod Káčovem je příjemná v každé roční době, navíc se na Zásadce můžete těšit na četná drobná překvapení - od dřevěného hradu či dřevěného koně pro malé rytíře a princezny přes domeček pro skřítky po jezírko s vodníkem a různými vodními živočichy či možnost výhledu na Ještěd nebo Jizeru. A kdo má rád buřty opečené nad zlatavým ohněm, i ten bude na Zásadce uspokojen (dřevo a pruty na opékání jsou vždy k dispozici). Navíc se v zimě můžete kochat pohledem na dřevěný betlém, překvapením pro naše letošní jarní výletníky byl nově instalovaný "velikonoční betlém" s koledníkem, ovečkami a zajíčky. Ten na Zásadce ještě nějakou chvilku vydrží, tak pokud jste jej ještě neviděli naživo, vydejte se jej prohlédnout (bude na místě instalován až do konce dubna).A kolik lidí se vlastně během mimořádně aprílové neděle, kdy počasí vystřídalo snad všechny možné polohy (bylo slunečno, pak zataženo, padal déšť, kroupy, sníh, foukal vítr), na Zásadce objevilo? Napočítali jsme postupně 32 odvážných dospělých a 10 mrazuvzdorných dětí, kteří ve většině případů volili onu nejkratší trasu vedoucí po zelené turistické trase od parkoviště za zámkem, alejí, bažantnicí pod Káčovem, Sychrovem až na zříceninu. Ale byli i tací, kteří na Zásadku dorazili (či z ní odešli) po modré vedoucí přes Klášter, Pachouň a Mohelnici.

Co nás na Zásadce čekalo? Kromě pamětních listů, možnosti nahlédnout do kronik našeho odboru či seznámit se s programem výletů a akcí na tento kalendářní rok to bylo i opékání buřtů, řada laskomin v podobě perníčků, mazance atd., ale hlavně: 1) skvělý hudební doprovod harmonikáře Jindry Kelíška, který vykouzlil přítomným úsměv na tváři a mnohým i zabrnkal na jejich hudební notu (písně si s ním zpívali nejen dospělí, ale i některé děti); 2) velmi zajímavý a kultivovaný výklad Karla Hubače z mnichovohradišťského muzea, který nás stručně zasvětil do historie Zásadky i jejích majitelů, a dokonce nás po Zásadce i provedl - to vše za názorného obrazového doprovodu, jak to na Zásadce vypadalo dříve. Oběma zmíněným pánům převelice děkujeme za čas, který s námi strávili, a ochotu, s jakou přispěli ke zdaru našeho výletu.

Na závěr ještě zmíním, že děti měly možnost plnit úkoly z "jarní stezky", jež byla (a stále je, až do konce dubna) umístěna na zelené turistické trase. Alespoň jim cesta rychleji utíkala - cestou se děti dozvěděly mnohé zajímavosti z probouzející se jarní přírody a díky správným odpovědím pak vyluštily tajenku, za jejíž odhalení pak v cíli získaly drobné odměny. Těšíme se na příští rok! Zdalipak se s vámi potkáme právě na Zásadce?

Fotogalerii naleznete zde: Zásadně na Zásadku

Za bledulemi do Pekla
29. 3. 2022

Je to k neuvěření, ale výlet za bledulemi se odkládal od roku 2019 - zprvu kvůli zřícené skále v údolí, další roky pak kvůli covidovým opatřením. Až letos, v úterý 29. března, nám to vyšlo, a to dokonce i s pěkným počasím.

Sraz účastníků byl jako obvykle na vlakovém nádraží, odkud jsme měli odjíždět vlakem do České Lípy. Nečekaná výluka způsobila, že jsme byli převezeni náhradní autobusovou linkou na hlavní nádraží v Bakově a jen co jsme vystoupili, ozvala se rána a autobusu praskla pneumatika. Na kolejích již čekal vlak do České Lípy, odkud jsme měli po přestupu pokračovat do Zahrádek. Také zde nás čekalo překvapení v podobě náhradní autobusové dopravy. Namačkáni jsme přežili krátkou cestu a u vlakové zastávky v Zahrádkách nás autobus vysadil. Zde se k nám přidaly 2 turistky a 2 malé děti a konečný počet se tak ustálil na 20 účastnících.

Vedeni modrou značkou jsme se dostali do osady Karba, jejíž historie sahá až do 17. století. Byla založena zřejmě po stavbě nedalekého Nového zámku, dnes pojmenovaného zámek Zahrádky. Jádrem dnešní osady je kaplička z roku 1736 a zachovalé roubenky částečně zasazené přímo do skal.

Odtud jsme pokračovali červeně značenou trasou přes dřevěný můstek do údolí Peklo, které počátkem 19. století hrabě Vincenc Karel Kounic nechal upravit v romantický krajinný celek. Oblíbenou kratochvílí zámecké šlechty byla plavba na člunu po Robečském potoku. Vstoupili jsme do údolí, které je od roku 1967 vedeno jako Národní přírodní památka zejména kvůli bohatému výskytu bledule jarní.

Po naší pravé ruce se tyčily Dračí skály a v nich vyhloubené zajímavé skalní prostory původně sloužící jako úkryt či obydlí místních obyvatel. Míjeli jsme i přístřešek s posezením a nedalekým ohništěm. Toto místo bylo však obsazeno jinou skupinou návštěvníků, proto jsme pokračovali podél Robečského potoka dále do údolí. A to se nám již naskytl pohled na trsy rozkvetlých bledulí, místy tvořily celistvé bílé koberce. Míjeli jsme skály, převisy, můstky, na skalách voda vytvořila obrazce železitých nerostů. Poblíž druhého můstku přes potok se ve skále nachází pamětní deska věnovaná Ladislavu Lisovi - bojovníku za lidská práva a velkému milovníkovi zvířat, který v "Pekle" žil.

Větší část naší skupiny odbočila na rozcestí před druhým můstkem doprava směrem ke kozí farmě, menší a rychlejší skupinka svačila na druhém břehu v přístřešku.

Kozí farmu Nový dvůr zde roku 2007 založili manželé Krejzovi na místě bývalého 200 let starého statku. Měli jsme to štěstí, že nám majitel ochotně vysvětlil celou historii a zvláště nás zajímal altán, který jsme viděli z údolí. Ten prý byl vystavěn na počest příjezdu císaře Františka Josefa, který se zúčastnil slavnostního otevření železnice Česká Lípa-Litoměřice. Nyní je krásně opraven a vyzdoben výmalbami. Po zakoupení kozích sýrů jsme opět sestoupili do údolí a přes můstek pokračovali nyní po levé straně potoka. Došli jsme k místu, kde v roce 2019 došlo ke zřícení velkého skalního bloku a tato část údolí byla pro veřejnost 2 roky uzavřena. My jsme však již mohli pokračovat dál a neustále jsme míjeli koberce kvetoucích bledulí. Na druhém břehu potoka byly ve skalách opět patrné vytesané místnosti.

Cesta byla zpestřena uměle vyhloubeným tunelem, kde jsme si mohli vyzkoušet chůzi potmě a orientovali jsme se dotykem rukou stěn skály. Všichni bez úhony prolezli a po chvíli se nám otevřelo prostranství u Skautské skály. Vystoupali jsme postranní cestou až na vrchol skály, odkud byl rozhled směrem k České Lípě až na Špičák, pod námi se leskla hladina Velkého a Malého Pekelného rybníka. Až tady jsme vybalili naše svačiny a také napečené dobroty.

Pokračovali jsme dál vedeni červenou značkou. Ve skále po pravé straně jsme zahlédli vytesaný reliéf - údajně podobizna Fr. Nietscheho z roku 1934. Všude po okolí byly také rozesety pomníky padlým za 1. i 2. světové války. Rovinatou cestou jsme došli až do centra České Lípy a těšili jsme se na posezení s kávou. To se nám vyplnilo v kavárně Veronika. Ale dlouho jsme neposeděli, neboť nás čekala ještě unikátní technická památka - poklopový most přes Ploučnici. Most byl postaven roku 1914 a sloužil k regulaci vody pro nedochovaný mlýn na Ploučnici až do roku 1984. Rekonstruován byl v roce 1996 a nyní je využíván jako lávka pro pěší.

Na tomto místě naše putování skončilo, zbývalo jen dojít k nádraží a vlakem jsme se již bez výluk dopravili do Mnichova Hradiště a celkem jsme našlapali 14 km.

Fotogalerii naleznete zde: Za bledulemi do Pekla

Za krásami Prahy
26. 3. 2022

V sobotu 26. března se uskutečnil historicky první výlet mnichovohradišťského odboru KČT do Prahy. Ačkoliv byl výlet pojat jako rodinný s předpokladem, že by mohl přitáhnout převážně rodiny s dětmi, z 22 účastníků, kteří dorazili na místo srazu, bylo pět dětí různého věku. Většinu pak tvořili dospělí a hlavně aktivní seniorky, což nebylo vůbec na škodu. Poměrně strastiplná cesta přeplněným vlakem skončila na pražském Hlavním nádraží, kde jsme si rovnou zakoupili i zpáteční lístky. Na tomto místě musím uvést, že není vůbec jednoduché se ve složitém systému jízdného po Středočeském kraji vyznat, musela jsem si vyžádat pomoc od svého známého pracujícího přímo u Českých drah, jinak bych byla téměř bez šance systém pochopit. Mapky byly předány, instrukce podány, čekala nás ještě cesta tramvajemi s přestupem na Malostranské, abychom se dostali na místo našeho startu, a sice nad schody vedoucí do malebného pražského Nového Světa. Kouzelná zákoutí této části Hradčan včetně jediné pražské roubenky okouzlila všechny účastníky výletu již na samém počátku. Z poklidného Nového Světa nás cesta zavedla na Loretánské náměstí, které již bylo o poznání zalidněnější - tam jsem účastníky seznámila s pověstmi o výstavbě monumentálního Černínského paláce či o loretánských zvonech. Děti měly cestou drobné úkoly (počítaly dělové koule na domech, sloupy na Černínském paláci, hledaly různá domovní znamení atd.), aby jim výlet přišel "snesitelnější". Hradčanské náměstí nás přivítalo hudební produkcí před Schwarzenberským palácem, stihli jsme výměnu hradní stráže ve 13 hodin a pokochali jsme se i přenádherným výhledem na matičku Prahu z vyhlídky u Hradu. Nerudova ulice, místo s vysokou koncentrací domovních znamení (ale také lidí) nás dovedla na horní část Malostranského náměstí, kde jsme si připomněli české stavovské povstání, jeho vznik (v paláci Smiřických došlo k dohodě o pražské defenestraci), ale i finále v podobě staroměstské exekuce (tu zase evokovalo 27 litinových patníků před Lichtenštejnským palácem, sídlem "krvavého místodržitele"). Obdivovali jsme i dokonalost barokní architektury malostranského chrámu sv. Mikuláše. Předposlední zastávka pak byla na Karlově mostě, kde jsem zmínila asi nejznámější sochu Karlova mostu "Pražského Turka", a už jsme prchali do klidu Kampy, kde byl dvouhodinový rozchod před naším odjezdem do Mnichova Hradiště. Rozutekli jsme se různými směry, někdo na pozdní oběd, někdo do kavárny, jiný ještě na procházku Prahou. Nicméně před pátou hodinou jsme se naštěstí všichni v pořádku sešli na Hlavním nádraží a mohli odcestovat opět poměrně narvaným vlakem domů. Ačkoliv byla dle plánovače naše trasa pouze tříkilometrová, zabrala nám se vším tím povídáním a postáváním tři hodiny našeho času a nakonec z ní bylo (alespoň tedy v mém případě) krásných 8 kilometrů. Praha nám ukázala slunečnou, téměř rozjásanou tvář a já věřím, že se najdou zájemci o další z plánovaných výletů do Prahy během pozdního podzimu.

Fotogalerii naleznete zde: Za krásami Prahy

ZOO Dvůr Králové
3. 3. 2022

Na čtvrtek 3. března 2022 jsem naplánovala výlet do zoo Dvůr Králové nad Labem, nyní "SAFARI PARK DVŮR KRÁLOVÉ", protože od prosince roku 2019 je otevřena nová expozice žiraf pro veřej-nost, takže je můžete pozorovat zblízka, ze vzdálenosti jednoho metru, a podívat se jim přímo z očí do očí.

Na náměstí v Mnichově Hradišti se nás sešlo 19. Byla jsem překvapená z tak hojné účasti. V Březi-ně přistoupil ještě jeden účastník a v Turnově ještě další dvě osoby, takže nás celkem bylo 22 a před zoo na nás čekala členka našeho KČT MH Jiřina.

Autobusem jsme dojeli do Turnova, odkud jsme se rychlíkem dostali do Dvora Králové a násled-ně jsme se ještě přesunuli dalším autobusem před zoo.

Protože nás byla velká skupina na společnou prohlídku, rozdělili jsme se na několik skupinek a podle mapek, které jsme obdrželi ke vstupence, jsme si prošli celou zahradu včetně pěšího safari.

Několik se nás sešlo právě v žirafinci, kde zrovna zřízenec zoo stál mezi dětmi a rozdával granule-pamlsky pro žirafy. I já jsem obdržela tuto granuli a žirafa ji slízla černým jazykem z mé dlaně. Když jsme procházeli ptačí svět, přiletěl na zábradlí ptáček banánovec chocholatý, krásný kovově tmavo- modrý s červenou chocholkou a nechal se pohladit, pózoval i pro foto.

Návštěvu safari parku jsme si užili. Navštívili jsme unikátní expozicí kostí zvířat. Zašli jsme do Ne-umanovy vily, kde jsme si prohlédli největší sbírku děl legendárního Zdenka Buriana (Inspirace pro film Cesta do pravěku). Zašli jsme také do muzea Josefa Vágnera.

Slibovaný oběd a dobrou kávičku jsme si dali v restauraci U Lemura, která se nachází hned za po-kladnou.

Odjezd a návrat byly naplánované z autobusové zastávky před zoo v 15:35 hodin. Autobus nás odvezl na nádraží, odkud jsme pokračovali domů vlakem.

Dle reakce se všem tento výlet líbil, do některých expozic se mohli i vrátit a zvířata si znovu pro-hlédnout, protože bylo skutečně dost času. I počasí nám přálo. Myslím, že jsem dala ostatním dobrý podnět na prázdninový výlet s dětmi, kde již budou všechna zvířata vypuštěna do venkovních ex-pozic. Naučná bude také projížďka safari (autobusem) nebo speciálně upraveným vozidlem s průvodcem, který zajímavě vypráví o zvířatech, kolem kterých se projíždí.

Podle toho, jak se kdo po safari parku pohyboval, našlapal- 6-8 km.

Fotogalerii naleznete zde: ZOO Dvůr Králové

Valentýnská procházka
15. 2. 2022

Valentýnská vycházka byla plánována již na konci ledna, proto panovaly obavy, jaké vyjde počasí. Brzy ráno 15. února ještě mrholilo, ale sraz účastníků byl stanoven až na 12:50 h a to již svítilo slunce a bylo neskutečných 11 stupňů. Zřejmě i to byl důvod hojného počtu účastníků. Autobusem nás odjíždělo 22 a věkové složení bylo od 8 do 85 let. Cesta autobusem netrvala dlouho - jen do Kosmonos, odkud jsme museli překonat méně příjemnou část vycházky, a to po silnici nad dálnicí směrem na Stakory.

U rozcestníku jsme se vydali žlutě značenou trasou kolem bývalé hájovny směrem k Brejlovu. Čekalo nás mírné stoupání lesíkem, sluníčko hřálo, rozepínali jsme bundy, sundavali šály a vzduch voněl jarem.

U rozcestníku blízko osady Brejlov jsme si dali pauzu na malé občerstvení, nechyběly ani kousky perníku a malý přípitek.

Cesta pokračovala dál kolem plotu s kozičkami a velkým kozlem a huňatým hlídacím psem. Sestupovali jsme z kopce nyní již po modré trase, až jsme se dostali k malé odbočce vedoucí k Husově studánce. Vlastně jsme našli jen torzo kamenné stavby, kterou nechal vystavět Jan Zaňka roku 1930. Od té doby se zřejmě o studánku nikdo nestaral a postupně chátrá. Voda nikde žádná - údajně zde byla naposledy v roce 2013.

Vrátili jsme se zpět na naši trasu, která nás pozvolným klesáním lesní cestou dovedla až k letadlu. Nejmladší účastnice se zde dočkala odměny v podobě zmrzliny, někteří z nás vystoupali po schodech do nově rekonstruovaného interiéru letadla a ostatní pokračovali do bakovské cukrárny Flora, kde jsme se opět všichni shledali a dali si sladké občerstvení.

Odjezd vlaku v 16:52 h jsme v pohodě stihli a ještě stále za pěkného počasí jsme dojeli do Mnichova Hradiště. V nohách jsme měli necelých 8 km.

Fotogalerii naleznete zde: Valentýnská procházka

Botanická zahrada LIBEREC
10. 2. 2022 

Po zimní lednové procházce kolem Jizery v Příšovicích jsem naplánovala na 10. 2. 2022 výlet do botanické zahrady Liberec. Ráno nás probudilo sluníčko, které se ukázalo po velmi dlouhé době. Vzhledem k tomu, že je do Liberce dobré autobusové spojení, využili jsme tentokrát jízdu autobusem. Na autobusové zastávce na mnichovohradišťském náměstí se nás sešlo devět a ve Svijanech na nájezdu se k nám připojily další dvě turistky, takže nás bylo celkem jedenáct.

Když jsem večer před výletem hledala nějaké informace o Liberci, zjistila jsem, že se i v zimních měsících konají ve čtvrtek prohlídky radniční věže. Než jsem šla na autobus, tak jsem volala do Liberce na informace, kde jsem se dozvěděla, že se prohlídky konají každý den při více než 10 zájemcích. V Liberci jsme vystoupili ve stanici Fügnerova, kde si ti mladší 70 let zakoupili zlevněnou jízdenku (senioři nad 70 let jezdí po Liberci pouze na OP), a nasedli jsme na tramvaj č. 2, která nás dovezla do stanice Botanická zahrada. Po zakoupení vstupenek jsme si prohlédli exotické skleníky (asi dvě hodiny). Kdybychom zahradu navštívili na jaře nebo v létě, prohlídka by trvala mnohem déle, protože v celé zahradě je na co se dívat. Po prohlídce jsme dostali od Mirky Dvořákové výborné oříškové sušenky, které nám všem chutnaly.

Botanická zahrada Liberec je nejstarší v České republice. Roku 1893 liberecký "Spolek přátel přírody" zakoupil nynější pozemek a začalo budování botanické zahrady. Dne 5. září 1895 byla botanická zahrada veřejně převzata v užívání. Od roku 1956 do roku 1980 se postupně stavěly skleníky, celkem 11 expozičních a 7 pěstitelských. Topení měly ze začátku na koks, později v kombinaci s elektrickým akumulačním systémem. Mezi lety 1995-2000 probíhala postupná demontáž zastaralých skleníků, nacházejících se již v havarijním stavu, a současně byla zahájena výstavba nynějšího komplexu 9 skleníkových pavilonů. Topení je plynové, prostředí skleníků je ovládáno automaticky. Touto přestavbou vznikl nejrozsáhlejší veřejnosti přístupný skleníkový areál v ČR.

Protože jsme se dohodli, že budeme chtít absolvovat exkurzi po historické radnici, tak jsme oželeli kávičku v malé kavárničce před botanickou zahradou, která nabízela několik druhů kávy a na internetu má samé dobré recenze.

Za slunečného počasí jsme procházeli okolo krásně opravených starých vil. Upozornila jsem na staré skokanské můstky, vybudované v roce 1959 lyžařským oddílem patřícím pod TJ Slávia VŠS Liberec. Můstky jsou ve špatném stavu a nevyužívají se. Potřebovaly by rekonstrukci. Opět jsme se kochali krásnými vilami s upravenými zahradami. Škoda že nebyly rozkvetlé rododendrony, protože byly téměř v každé zahradě. Došli jsme k Severočeskému muzeu.

Severočeské muzeum bylo založeno v roce 1873 jako nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum v českých zemích. Již od počátku se mu podařilo shromáždit cenné sbírky užitého umění z Evropy a Asie, pro které bylo nutné vystavět samostatnou budovu. Stavba nového severočeského muzea byla zahájena v roce 1895 a dokončena v roce 1898.

Naproti muzeu se nacházejí Městské lázně (Lázně Františka Josefa I.).

Novorenesanční městské lázně byly postaveny v letech 1901-1902. Nacházel se v nich 20 metrů dlouhý a 10 metrů široký bazén, sprchy a převlékárny. Lázně přestaly sloužit svému původnímu účelu v roce 1984. Následně vystřídaly několik majitelů a postupně chátraly. Lázně získalo v roce 2005 město Liberec a provedlo hlavní opravy budovy. Rekonstrukce proběhla v letech 2011-2013. V části budovy se dnes nachází Oblastní galerie Liberec, ta byla otevřena v roce 2014.

Pokračovali jsme dále Masarykovou ulicí, prošli jsme kolem bývalého výstaviště LVT, kde je od roku 2014 otevřené technické muzeum. Před muzeem stojí stará parní lokomotiva vyrobená již v roce 1882, která sloužila v cukrovaru do roku 1976. Od roku 2017 je vystavena na Masarykově ulici před areálem Technického muzea, kam byla přemístěna z libereckého nádraží.

Technické muzeum Liberec bylo založeno roku 2014, a to s cílem prezentovat význam průmyslové výroby nejen v Liberci, ale i v celém Libereckém kraji. Bez průmyslové výroby by se Liberec zřejmě nikdy nestal významným regionálním městem, a ani by se v něm neodehrálo tolik významných technických událostí.

Došli jsme až na Šaldovo náměstí, kde jsme si prohlédli budovu Divadla F. X. Šaldy. Divadelní budova postavená ve slohu novorenesančním má výhodnou polohu ve středu města.

Pomalou procházkou jsme došli na náměstí Dr. E. Beneše, kde se nachází překrásná liberecká radnice, a naše kroky směřovaly do informačního centra, kde jsme zakoupili vstupenky na prohlídku radnice.

Po dalším vyjednávání a vzhledem ke krásnému slunečnímu počasí jsme se dohodli i na výstupu do věže a prohlídce Liberce z radniční věže.

Liberecká radnice patří k nejcennějším památkám ve městě. Původní radnice byla postavena roku 1602. Od jejího postavení se okolní město poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po téměř 300 letech značně zchátralá. Dne 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy. Nová novorenesanční budova byla postavena v roce 1893 podle projektu vídeňského architekta F. Neumanna, a tak není divu, že svým vzhledem budova připomíná radnici vídeňskou. Radnice má přibližně čtvercový půdorys. Nad hlavním průčelím budovy obráceném k náměstí se zvedá trojice věží. Nejvyšší z nich, prostřední, má výšku 65 metrů. Původně její vrchol zdobila měděná socha rytíře Rolanda, ochránce městských práv. Socha byla roku 1952 nahrazena rudou hvězdou. Ta byla sňata v roce 1989 a následujícího roku nahrazena lvem, jakožto symbolem českých králů. Konečně, roku 2005 byla na vrchol věže umístěna kopie původní sochy rytíře. Pozornost si zaslouží bohatě zdobené fasády, vzácné vitráže a nádherná obřadní síň, která je skvělou ukázkou precizní řemeslné práce. Místnost je bohatě zdobena, stěny pokrývá dřevěné obložení a obdiv vzbuzuje i obrovský mosazný 450 kg vážící lustr dovezený z Berlína.

Zachovala se jediná fotografie z roku 1983, kdy jsou na náměstí ještě obě radnice. Tato fotografie je umístěna na vstupním schodišti radnice.

Před libereckou radnicí je část náměstí věnovaná výstavě děl různých umělců. Nyní tam vystavuje kontroverzní umělec David Černý své dílo "Trabant se čtyřma lidskýma nohama". Jak je socha veliká, poznáte podle fotky, Helena se pod ní vešla.

Po prohlídce interiéru radnice jsme vystoupali do prostřední nejvyšší věže, a prohlédli jsme si náměstí a okolní domy z výšky. Protože bylo opravdu krásně, byl i pěkný rozhled do dalekého okolí, takže jsme se rozhodli, že tato naše návštěva Liberce není poslední.

Po skončení prohlídky jsme už všichni měli hlad, a tak jsme navštívili jídelnu U Bláhů, kde jsme si pochutnali na opravdu dobrém obědě (neboť hlad je nejlepší kuchař). Oběd jsme zakončili sladkou tečkou, návštěvou cukrárny.

Protože se sluníčko už chystalo ke spánku, tak i my jsme došli na autobusovou zastávku. Po příjemně stráveném dni a procházce v délce 8 km po slunném Liberci jsme nastoupili v 16:40 hodin do autobusu, který nás dovezl na náměstí v Mnichově Hradišti.

Fotogalerii naleznete zde: Botanická zahrada

Tajný lednový seniorský výlet
13. 1. 2022

Letošní lednové počasí přímo vybízelo k uspořádání výletu, který byl pojat jako tajný. A mohl být nazván i dámský, protože se na sraz u dopravního terminálu dostavily samé ženy v počtu 14. Popojely jsme autobusem do Příšovic, kde byl výlet odtajněn a nastíněna jeho trasa.

Pro Příšovice jsou typická roubená stavení a kolem většiny z nich vedlo naše putování. Jako první nás upoutal Holánův statek z 1. pol. 16 století, jehož obytná část byla dostavěna kolem r. 1800. Toto roubené stavení je však nevhodně obklopeno panelovými domy.

Kolem silnice směřující k Turnovu pak již byly rozesety další patrové roubené domy. Po pravé straně bývalá kovárna z přelomu 18. a 19. století, po levé straně chráněná národní památka Bičíkův statek, který byl postaven před r. 1600. Na obytnou přízemní část navazuje roubené hospodářské patro s pavlačí. Upoutala nás také honosná brána z r. 1804, která má na omítce ornament. Jedná se o typický dům turnovského typu. Statek má na severní straně stodolu a vjezd do polí. Statek je unikátní nejen svou historií, ale i dochovanými konstrukcemi. Po celou dobu byl v držení jednoho rodu, až v r. 1984 ho Václav Bičík prodal obci Příšovice, která se o něj pečlivě stará. Veřejnosti je přístupný pouze při výjimečných příležitostech, např. Dny lidové architektury.

V této části obce je dominantou kaple sv. Václava postavená r. 1884 v novogotickém stylu.

Mezi největší a nejrozsáhlejší statky v Pojizeří patří Maškova chalupa z r. 1821. Obdivovaly jsme i mnoho dalších ne tak významných roubených chalup a většina z nich je citelně opravena a dodnes obývána.

Zhruba po kilometru chůze jsme odbočily na cyklostezku, která se vinula podél břehů Jizery a naskytl se nám pohled na nedaleký kostelík ve Všeni. Po pravé straně cesty prosvítala mezi stromy a křovím hladina Velkého Písečáku, kde jsme na jeho břehu objevily stanoviště rybářů a také množství maringotek a karavanů - v této době neobydlených. Ale od jara do podzimu to tu jistě žije.

Velký Písečák jsme částečně obešly a zastavily se u místního kempu. Občerstvení jsme si zajistily z vlastních zásob, jen jsme využily prázdného stánku a na pult rozložily naše dobroty a nápoje. Po zkonzumování všech našich zásob jsme se vydaly na další okruh, který vedl těsně podle břehu Malého Písečáku. Došly jsme až k cestě směřující do Příšovic, kde naše putování v délce 7 km končilo. Autobusem jsme se v dobré náladě dopravily zpět do Mnichova Hradiště.

Hojná účast potvrdila, že i v zimním období je o výlety a procházky zájem, a tak se již můžeme těšit na další, která je naplánována na únor a bude to procházka valentýnská.

Fotogalerii naleznete zde: Tajný lednový seniorský výlet